GOLDIE FILM

Pokud se chceme bavit o němých filmech, určitě nesmíme zapomenout na kinematografii švédskou, která se po první světové válce stala nejdůležitější alternativou nastupující hollywoodské kinematografie. A pokud chceme vést debaty o švédském němém filmu, musíme se zmínit o jednom ze tří režisérských pilířů, a to o Victoru Sjöströmovi. Vozka smrti je jeho nejúspěšnějším filmem, proto bude řeč právě o ní.

Švédská kinematografie zažila svůj boom hlavně v desátých letech, jejich filmy byly odlišné a nápadité, ale paradoxně světový úspěch nepřicházel. Režiséři museli pracovat s nízkými rozpočty, ale nebyli rozptylováni poptávkou na trhu, měli stabilní podmínky pro natáčení a mohli se tak lépe soustředit na zdokonalování svých filmů. První světová válka zapříčinila nedostatek zahraničních snímků, proto švédští tvůrci nebyli ničím ovlivňováni. Jakmile válka skončila, svět pochopil, že právě jejich filmy si díky své neotřelosti a novosti zaslouží úspěch. Jak už to tak bývá, úspěch nakonec dovedl švédskou kinematografii na scestí, tvůrci včetně herců byli odlákáni do Ameriky a filmy, které vstupovaly na trh, jen těžko dosahovaly kýžené umělecké úrovně.

Victor Sjöström byl coby režisér odlišný od svých kolegů Mauritze Stillera a Georga af Klerckera. Narozdíl od nich byl umírněný, střízlivější a přirozenější, a to i co se požadavků na herectví týče. Švédská kinematografie měla společný zájem o tamější folklor, ve snímcích se objevovaly kostýmy a stavby symbolizující jejich všední život, důraz byl kladen na zobrazení jejich jedinečné a drsné přírody a tvůrci se opírali o domácí literární tradici. Nejinak tomu bylo v případě Vozky smrti.

Inspiraci pro tento film našel režisér v románu švédské spisovatelky, nositelky Nobelovy ceny za literaturu, Selmě Lagerlöfové. Příběh vypráví o muži na pomezí dobra a zla, o těžkém alkoholikovi, kterého ztvárňuje sám Sjöström. Navíc se zde vychází i z místní pověsti. Ta říká, že pokud někdo zemře právě o silvestrovské noci, stane se vozkou a bude řídit povoz smrti do té doby, dokud se nenajde další nešťastník. A hrdina našeho příběhu se právě na Silvestra probudí na hřbitově. Spatří svou mrtvolu. Jedná se o jednu z nejsilnějších scén světové kinematografie. Smrt si bere hrdinu do parády. Společně usedají do povozu a navštěvují situace mužova života, kde může vidět, jak a komu ublížil. Začíná jízda, při které si hrdina uvědomí, co způsobil, a bude mu dána poslední šance, aby dosavadní život přehodnotil a ze světa mučivé prázdnoty se navrátil zpět.

Je na hrdinovi, aby v heroické zkoušce prokázal svůj charakter. Příběh má také sociálně kritickou rovinu – ukazuje člověka hroutícího se do propasti pod tíhou vnějších okolností a drsných podmínek. Možná ona moralita je pro dnešního diváka malou překážkou, ale to vše vynahrazují jiné věci. Příběh je ve své podstatě jednoduchý, ale Sjöström využívá důmyslného propletence retrospektiv. Díky tomuto stylu vyprávění film nikdy nebude všední. Snímek proslul i mnohonásobnými expozicemi, které režisér vytvořil přímo v kameře během natáčení, dosáhl tak jedinečného 3D efektu a zastření povozu a smrtky. Není to sice poprvé, kdy byl tento postup ve filmu využit, ale právě Sjöström jej dovedl k dokonalosti a realističnosti. Přízrak tak nepůsobí uměle, ale působí naopak jako přirozená součást reálného světa.

Sjöström hodně zohledňoval švédskou krajinu. Herectví jeho svěřenců mnohdy přineslo neuvěřitelné výkony, neboť režisér trval na umírněném a přirozeném herectví. Přirozeném jako tamější krajina. Bylo to něco v dosavadní kinematografii nevídaného. Režisér při natáčení využíval exteriérů i interiérů a u obojího budoval záběry do hloubky. Využíval rovněž velkého detailu, aby tak zdůraznil emoce, které následovaly po prožití děsivých situací.

V době uvedení film zaznamenal celosvětový úspěch. Určitě byl jedním z kroků, které zapříčinily režisérův odchod v roce 1923 do Hollywoodu, kde natočil další významné filmy. Vozka smrti měla umělecký vliv, jenž zapůsobil na jiné filmaře. Ze Sjöströmových filmů čerpal inspiraci zajisté i pozdější výtečný filmař Ingmar Bergman.