GOLDIE FILM

Proč se dnes nevěnovat nějakému velkému filmovému projektu? A víte co? Nač troškařit - budeme se věnovat rovnou tomu největšímu filmovému projektu všech dob! Monstrózní sovětská kvadralogie Vojna a mír režiséra a herce Sergeje Bondarčuka totiž bez sebemenších pochyb staví hranice velkofilmu tam, kam si hollywoodští tvůrci nemohli dovolit upínat své fantazie ani v době zlatého věku desetitisícových komparzů, natož kdykoliv jindy.

Protože jde o jednotný filmový projekt vznikající naráz pod dohledem stejného štábu, jistě bude příhodné kvadralogii spojit do tohoto jediného textu. Přesto by však bylo nesprávné vnímat Vojnu a mír jako jeden snímek rozdělený na čtyři části.
Jednotlivé díly, ač tvoří nedělitelný celek (snad jen první by mohl fungovat sám o sobě), se totiž odlišují jak délkou (147, 100, 84 a 97 minut), tak i dramaturgií, kdy v se v prvním dílu seznamujeme jak s bojištěm, tak i moskevskou smetánkou, v druhém se však nehneme z interiérů, ve třetím neopustíme bitvu a ve čtvrtém se vše opět spojí.
Celistvost svazující čtyři akty dokazuje i nedochovaná osmihodinová verze, kterou si však vychutnali pouze mexičtí soudruzi.
Jistě tušíte, že jde o adaptaci románu Lva Tolstého, který je sám o sobě obdivuhodným dílem - sleduje 250 postav různé důležitosti a svým rozsahem patří do dvacítky nejrozsáhlejších románových děl vůbec. Kvantita si však podle všeho nezapomněla podat ruce s kvalitou, proto jde o jedno z nejuznávanějších děl literatury.

Chtělo by se mi říct, že kdyby Bondarčuk natáčel na západě, mezi stejně uctívaná díla, jen na poli kinematografie, by musela patřit i filmová Vojna a mír. Pravd ale nakonec nebude tak jasná, protože ihned po ní zrealizoval se zbytky svého impozantního štábu ještě Waterloo, jež se vzhledem k historické návaznosti dá vnímat jako přímé pokračování Tolstého opusu, a do něj obsadil známé anglicky mluvící herce (šlo o jakýsi vývozní artikl). Jde o dílo stejně kvalitní, ne-li lepší, přesto na západním trhu výrazně pohořelo. Možná proto, že sovětské filmy byly v nelibosti čistě z principu a lidé raději chodili na válečné kusy propagující americkou armádu.
Vojně a míru pak v anglicky mluvících zemích nepomohl dabing, který, i kdyby kvalitní, byl už tenkrát mezi civilizovaným publikem považován za ohavnost a na film s znehodnocenou zvukovou stopou diváci do kina nechodili. Soudruzi se báli odmítnutí rusky mluveného díla a nedošlo jim, že distribuovat v Americe podle zvyklostí zaostalejší východní Evropy se může ukázat být velmi nerozumným nápadem. Angloamerické kritiky snímek strhaly částečně právě kvůli sice kvalitnímu, ale nepůvodnímu dabingu.
Oscara za nejlepší cizojazyčný film si Vojna přesto odnesla, a porazila tak rovněž nominované Formanovo Hoří, má panenko.
Mezi "běžného" západního diváka už se ale kvadralogie nikdy nedostala, jakkoliv ji kritici vzali později na milost. A není divu, ohromuje už jen velikost produkce. Vždyť ve třetím dílu zachycujícím bitvu u Borodina se střetává na 150 000 komparzistů. A nejde tu o statické záběry pochodujících vojáků, ale úchvatné kamerové jízdy a nálety vedené v promyšlené a složité choreografii. Vše doplněné oblaky dýmu, výbuchy a neskutečně intenzivní vřavou. Žádný jiný filmový projekt nenabízí byť srovnatelný zážitek. Ani dnešní počítači podporované velkofilmy nenabízejí něco podobného, přitom by bylo daleko snazší toho dosáhnout (na druhou stranu však i nemožné - fascinuje i hmotnost zobrazovaného a naše vědomí, že nejde o trik).

Mnozí režiséra vnímají jako megalomana utápějícího se ve svých neomezených možnostech. Jistě je to svým způsobem pravda. Bondarčuk se však ve své práci neztrácí jako Michael Bay, nenabízí monotónní velkolepost, která nudí. Naopak graduje. Již během prvního dílu si říkáme, že dál už se nedá zajít, že přece právě tady leží hranice filmové produkce. Tuto laťku jsme však nuceni posunout tolikrát, až to jsme my, kdo ztrácí pojem o realitě, ne režisér. Vždyť i taneční ples je pojat s takovou grácií, že tu sebejistotu můžeme přirovnat klidně k režii Orsona Wellese.
Nejsou to tedy jen bitvy, čím Bondarčuk vyniká. Jak jsem již uvedl - druhý díl věnovaný dospívající Nataše Rostové pohledy na bojiště nenabízí vůbec. Samotný režisér se navíc obsadil do jedné z hlavních rolí, což dokazuje, že jeho zájmy sahají mnohem dál než k davovým scénám.
Výtky dále často směřují k ořezání románu. Upřímně nechápu, co nespokojení diváci čekali, že se s patnácti sty stranami předlohy stane... šest hodin je jistě hodně, ale román takového rozsahu jím nepokryjete, to zkrátka není možné.

Dějově je tedy Vojna a mír jistě kompromis vůči předloze. Navíc v něm nalezneme i dost (na dobové poměry ve skutečnosti relativně málo) proruské propagandy. Filmařsky jde ale o neskutečně živé dílo přeplněné nápady. Především co do choreografie a práce s kamerou, a to jak na úrovní obrovských bitev, tak i intimnějších scén. Například zaujmou scény z pohledu některé osoby ovlivňované jejím vnímáním (tady nám režisér do očí doslova vkládá slzy).
Sluší se uznat, že Vojna a mír zaujímá spíš filmařsky než dějově. Deziluze z války, ale i deziluze se společnosti jsou témata dnes již dobře "zdokumentovaná" a Tolstého román se po jakkoli rozumném osekání stává jen dalším, kdo to opakuje.
Na druhou stranu není nic špatného na filmu, který zaujme především stylisticky. Navíc když jde o film, který nemá konkurenci. Tentokrát to pltí doslova - nic srovnatelného zkrátka neexistuje.

Bondarčuk byl možná egomaniak, který chtěl být největším filmařem před i za kamerou, ale to schopným umělcům nemusí škodit. U Vojny a míru navíc platí, že se zde značný talent setkal s takřka neomezenými prostředky, což se nestává často, a není proto divu, že mnoho tak výrazných projektů nenajdete.
Ačkoliv psát o Vojně a míru svádí k dlouhému výčtu statistik ukazujících mamutí rozměry projektu, to důležité je, že jimi tvůrci skvěle manipulují. A o tom skutečně není sporu. Můžeme si skutečně oddechnout, že největší filmová produkce všech dob byla tak plnohodnotně využita.