RECENZE FILMU

Nemám ve zvyku recenzovat půl roku staré filmy, Safety Not Guaranteed si ale zaslouží výjimku. Za prvé se k nám doposud oficiálně nedostalo, takže nejde o notoricky známou záležitost, a navíc byl jeho debutující režisér Colin Trevorrow právě vybrán na post režiséra čtvrtého Jurského parku, což ho může už za něco víc než rok vyzvednout mezi režisérskou elitu. Čím si od Spielberga vydobyl tu jedinečnou šanci?

Těžko říct. Toto romantické hořkosladké indie rozhodně nepředznamenává kvalitu použitelnou pro Jurský park. Jde o produkci tak diametrálně odlišnou, jak jen dramedie a blockbuster mohou být.
Seznamujeme se s Darius (Aubrey Plaza), mírně zakomplexovanou mladou žurnalistickou internistkou, kterak se snaží získat se svým ještě víc zakomplexovaným kolegou Arnauem (Karan Soni) a naoko pohodovým, ve skutečnosti samozřejmě ještě znatelněji zakomplexovanějším šéfem Jeffem (Jake Johnson) informace o chlápkovi jménem Kenneth (Mark Duplass), což je magor z nich všech úplně největší, protože věří, že dokáže sestrojit stroj času a napravit křivdy své minulosti. Klidně vyhlížející blázen to ale nezvládne sám - proto si podal inzerát zaručující slušné peníze, když s ním cestu časem podstoupíte. Darius na tento inzerát samozřejmě odpoví a postupně si získává Kennethovu důvěru. Ale co čert nechtěl, Kennethovi se stejně tak daří získat důvěru Darius...

Klasická stavba dramedie o vztahu založeném na lži, jejíž odhalení neustále očekáváme, nemá problém s následováním základních schémat žánru. Přesto se však skvělým hercům a chytlavému námětu daří udržet pozornost a pro mě osobně je tak Safety Not Guaranteed mnohem lepším indie než místy úlisná Charlieho tajemství.
Na rozdíl od nich Trevorrow nenastoluje pastelkově rozňuňanou hipsterskou atmosféru, kde být loserem je prezentováno skoro jako nejvyšší dosažitelná životní radost, ale staví před nás postavy, které doposud ve všem selhávaly, stále selhávají a rozhodně se to nezmění, dokud nebudou ochotny velmi razantně změnit svůj přístup k životu.
Žádný z hrdinů se pak nedočká jasného happy endu a nejpozitivnější, co film nabízí, je zjištění, že se někdo alespoň pokusil o posun. Jestli bude úspěšný, zůstává uzavřené. Vzhledem k "zvratu" na konci se skutečně zdá, že pointou filmu má být začátek cesty.

Safety Not Guaranteed se nepokouší zvlášť rozšiřovat obzory kinematografie a potvrzuje se, že indie dramedie zůstávají jedním z nejuzavřenějších žánrů současnosti, kde se jednotlivé kusy podobají jako vejce vejci. Někoho to může dost iritovat, vzpomeňme ale na jiné uzavřené žánry, například westerny nebo krimi, které si rovněž vystačily po celou dobu své existence s několika jen mírně variovanými schématy.
Rozdíl spočívá v tom, že uzavřenost westernu a krimi je obhajitelná. Western se odehrává na divokém západě, logicky v něm tedy vždy musí být saloony, kovbojové a pistolníci. V kriminálce se odehraje zločin, ten musí někdo spáchat a posléze vyšetřit. Indie oproti tomu nemají žádný podobně nenapadnutelný důvod. Jsou tak jednolité zkrátka proto, že tento soubor šablon se tvůrcům zdá nejvíce působivý.

Napadají mě dva způsoby, jak indie dělit. První je podle věku protagonistů - teenageři (Charlieho tajemství), dospělí (Přednosta) nebo od každého trochu, nejčastěji rodina (Malá Miss Sunshine). Druhý podle toho, jestli daný film trademarkovou depresi zlehčuje (Charlieho tajemství), nebo naopak podtrhuje (Přednosta). Safety Not Guaranteed jde v tomhle případě tou nejméně vděčnou cestou - pojednává o již dospělých lidech a rozhodně si nenasazuje růžové brýle. Proto se snímek nesetkává s tak vřelým přijetím - vystačí si bez teenagerů a ačkoliv je v důsledku pozitivní, primárně nehřeje u srdce a nenabízí jednoznačný životní návod. Tím jde o méně příjemný, ale tím silnější zážitek.
Tvůrci se sice stejně jako celý subžánr záměrně uzavírají do krabice, ze které svéhlavě nechtějí vyjít (přitom například Wes Anderson dokazuje, že to rozhodně není nemožné), přesto se v ní umějí hezky zabydlet, jen co je pravda. Musíme tedy odpustit zmiňovaná žánrová klišé, ale pokud k snímku přistoupíme jako k tomu, čím je, tedy "dalšímu z řady", a budeme ho chápat jako práci se známými motivy, nemusí nutně zklamat - naopak právě v takovém případě v něm můžeme nalézt mnohem víc, než by se zprvu zdálo.

Není mi úplně jasné, jakým způsobem se na základě tohoto filmu mohl Spielberg rozhodnout svěřit Trevorrowi Jurský park, jehož rozpočet se musí pohybovat zákonitě někde u dvou set milionů dolarů. Webb byl ve svých (500) Days Of Summer mnohem akčnější a vynalézavější, takže jemu svěřený Spider-Man vyloženě nešokoval. Safety Not Guaranteed je ale zcela klasickým indie, kde veškerá práce režiséra spočívá ve výběru chytlavé hudby a co nejkvalitnějším podtržení hereckých výkonů a z nich plynoucích emocí - práce s mizanscénou, jak se vznešeně říká dělání hezkých obrázků, nijak nevybočuje z řady. Což není kritika tohoto snímku, v jehož rámci jde o zcela adekvátní přístup, nicméně nedůvěry ve čtvrtý Jurský park, který by tak mohl slibně začínající kariéru spíš ukončit než otevřít.
Ale nepředbíhejme. Trend svěřovat blockbustery malým režisérům se v poslední pětiletce poměrně ujal a nemůžeme tvrdit, že by nepřinesl pár kladných výsledků.