GOLDIE FILM

Vetřelčí série je zcela unikátní. Čtyři režiséři, čtyři přístupy, čtyři zásadně odlišné části a čtyři svého času hity. Zároveň velmi nekonzistentní sada v očích publika, alespoň co se Fincherova a Jeunetova svěřence týče. Dnes se mrkneme na druhý díl, z jistého úhlu pohledu ten nejzásadnější. Právě jeho odklonem od Scottovy jedničky bylo odvážně vyřčeno, že sequely nemusejí kráčet ve stejných šlépějích, ale naopak si razit cestu zcela jinudy.

V polovině osmdesátých let ještě James Cameron nebyl králem světa, ale pouze třicetiletým nadějným filmařem, který se svým nízkorozpočtovým debutem Terminátor právě očistil od spolupráce na brakové blbosti Piraňa 2. To z něj dělalo režiséra jen o něco zkušenějšího, než byl Ridley Scott během natáčení Větřelce šest let zpět.
Je vůbec zajímavé, že každého dílu tetralogie se chopil takřka začínající filmař, každý se ho rozhodl pojmout jinak a vždy to bylo přinejmenším zajímavé.
Cameron měl z celé čtveřice práci nejsnadnější, respektive nejméně se hádal se studiem. Největší konflikt měl s uraženým autorem podoby vetřelce, surrealistickým malířem H. G. Gigerem, jejž nepozval na konzultaci a vše udělal podle svého vědomí a svědomí. Není ale divu - měl po ruce kultovního trikaře Stana Winstona, kterého nechal nejen sestrojit vetřelčí královnu, ale i režírovat několik scén. Navíc o železném Jimovi bylo už tenkrát známo, že jen velmi nerad poslouchá cizí rady (výjimkou byl právě Winston), takže pro nějakého malíře opravdu nehledal uplatnění.

Vetřelci se každopádně stali velmi pokrokovým a chytrým akčňákem. Že by se s kulometem oháněla žena, totiž bylo zcela nezvyklé, stejně jako svižné, ale důsledné vykreslení jednotlivých postaviček. Když se poslední přeživší z lodi Nostromo postupně zabydluje v novém, násilnějším, testosteronovějším a v podstatě nebezpečnějším světě, v němž už lidská společnost nepůsobí tak čistě a racionálně jako v komorní jedničce, posun nabývá na intenzitě.
Ripleyová najednou musí čelit nejen jedné zrůdě, ale desítkám. Na své straně má jen skupinku macho bojovníků, s nimiž se vydala zkoumat obydlený měsíc velmi pravděpodobně zamořený svými nočními můrami.
Tito mariňáci neoplývají vysokým IQ, ale vojenský dril jim nelze upřít a rozhodně nejde o zmateně pobíhající skupinku á la Prometheus (kde má jít o špičkové vědce, ne primitivní vojáky).
Ripleyová navíc musí chránit ještě dívku, která stejně jako ona sama přežila masakr xenoformů. Tím se do popředí dostávají i mateřské pudy. Ty Cameron zkoumal už v Terminátorovi a bude je ještě víc zkoumat v jeho pokračování.

Téma ženskosti a mateřství se tak u Camerona opět dostává do popředí. Zde matka Ripleyová (vlastní dceru ztratila, tak se fixuje na Newt) bojuje proti matce - královně vetřelců. Není žádným tajemstvím, že okolo podobných motivů se režisér dvou nejvýdělečnějších filmů všech dob motá ve většině svých děl a ženy jsou u něj vždy silnější, chytřejší a kladnější postavy než muži.
Další změna, méně patrná a vzhledem k povaze režiséra pochopitelná, je role strojů. Zatímco v jedničce představovaly dalšího nepřítele, nyní jsou nepostradatelným spojencem a pomocníkem. Od androida Bishopa se přes automatické zbraně až po hydraulický oblek mechanismy prokazují veskrze kladně a užitečně. S tímto postojem zůstává Cameron v sérii osamocen - ostatní díly se na umělou inteligenci a stroje obecně dívají mnohem nedůtklivěji.

Ačkoliv triky zestárly, co si budeme nalhávat, ty zásadní jsou stále vydařené. Obzvlášť obří loutka vetřelčí královny, jež byla sestrojena a nasnímána tak kvalitně, že nebyla potřeba ani dodatečná úprava obrazu.
Cameron se na každý pád opět projevuje jako mistr funkčnosti, kdy limity svých možností dobře chápe, proto haprujících technologií využívá co nejméně. V některých scénách například upřednostnil "zastaralou" zadní projekci, známou nejlépe z Vesmírné odysey, před dnes běžným greenscreenem, protože měl pocit, že technologie ještě není dost vyspělá. Navíc se mu zdálo podivné, aby herci ve vypjatých momentech běhali před plátnem a nevěděli, na co reagují. Což už se dnes, kdy má za sebou Avatara, zdá spíš úsměvné.

Vetřelci byli svým způsobem revoluční film. Nejen technologií a využitím triků, ale i co do odvahy posunout sequel blockbusteru o dost dál oproti předchozímu dílu. O vydařenosti svědčí, že se dnes jednička i dvojka na různých databázích a žebříčcích přetahují o vyšší příčky seznamu toho nejlepšího, co nám nabídl nejen žánr sci-fi, ale celá kinematografie.
Těžko říct, jestli by se Vetřelci mohli líbit, kdyby předvedli totéž jako Scott. Možná mohli, nikdy by ale nedosáhli výsluní, protože by už šlo o ohranou písničku. Takhle ale tvoří svébytný film, který svého předchůdce využil pouze jako odrazový můstek k zobrazení vlastní vize. Ostatně od Camerona bychom ani nemohli čekat něco jiného...