RECENZE FILMU

Věc z roku 1982, sama remake, se stala kultem v pravém slova smyslu. Lidé si oblíbili povedené praktické efekty, které díky Johnu Carpenterovi zažily jeden ze svých vrcholů. Prequel, prakticky ale další remake (originální název je jednoduše The Thing - tedy úplně stejný), skoro žádné praktické efekty neobsahuje, což nutně vykrystalizovalo v jednoduchý závěr: Je to hodně nepraktický film.

Nizozemský režisér Matthijs van Heijningen Jr. tu na norskou arktickou základnu přivádí pár Američanů, aby zažili úplně to samé co před třiceti lety (v kontinuitě filmu za krátkou dobu) Kurt Russel. Ovšem s tím, že kaskadéry a masky "přetře" CGI nátěrem. Oheň, a není ho málo, zůstává díky bohu pravý.
Nenatočil špatný film. Věc je sice hloupá, až to bolí ("někteří z nás mohou být šílená monstra v převleku, co nás chtějí sežrat, proto utvořme dvojice, bude to bezpečnější"), ale to k hororům patří a na stejné bázi fungovaly všechny tři možné předobrazy. Problém je, že CGI stále ještě nedokáže vytvořit pocit natolik reálný, aby jím bylo možné někoho strašit.
Jako důkaz můžu uvést remake Wiseho Strašení z roku 1999. Film obsahující mnohem víc "záminek" se bát ztroskotal, protože klasika z šedesátých let, kde v nejakčnější scéně nahlas vrzají dveře, si uchovává svou uvěřitelnost, kdežto počítačoví duchové jsou jen umělou hrozbou.

Na stejném principu, i když ne tak katastrofálně, selhává nová Věc. S tím rozdílem, že CGI nedodává filmu nová lákadla, pouze nahrazuje ta stará. Bohužel jde o změnu k horšímu.
Krom pár laciných lekaček, u nichž ale nejde mluvit o "strachu", pouze o podmíněné reakci sebou jednorázově škubnout (a ani to se moc neděje), tu totiž není jediná chvíle, kdy by měl člověk pocit znepokojení a nebezpečí.
Dnešní počítačové hry (Doom, F.E.A.R. atd.) toho nabízejí mnohem víc, dokážou vás totiž vtáhnout do děje díky iluzi, že když na vás nějaká příšera zaútočí, můžu vás "doopravdy" zabít. Navodit ale pomocí stejně umělé postavy podobný strach ve filmu, se pohybuje na hranici možného.
Sledujeme tedy vymyšlené postavy, jak se bojí i v rámci jejich světa viditelně vymyšlených příšer - to je zkrátka moc. Předobraz z osmdesátek, kde jsme si uvědomovali opravdovost "loutek", viděli špínu a cítili pach krve, potu a slizu, proto i dnes nabízí zásadně víc.
Tohle porovnávání je naprosto relevantní, protože krom toho, že Kurt Russel má v tomhle filmu prsa, jde skutečně o stejně vystavěný snímek, kde právě zapojení CGI tvoří jediný reálný rozdíl oproti minulému "vydání".

Neujasnění toho, jestli jde o remake, nebo prequel, s sebou přináší další bizarní otázky. Pokud jde o remake, vše zhruba funguje na úrovni, na jaké fungují remaky hororů od Michaela Baye. Jako prequel ale Věc zásadně selhává, neobsahuje totiž žádné obohacení mytologie podivných ufonů, neobjasňuje jejich původ ani jejich existenci nestaví do jiného světla.
Stejně tak nepřesvědčivé jsou citace a opakování scén z předobrazu, kvůli nimž na sebe oba snímky nenavazují, nebo spíš navazují tak moc, že není možné uvěřit, že jde o dvě různé události v jednom světě. Vzniká tak pokračování ve stylu Evil Dead 2, jen neobsahuje nic navíc oproti předchozímu dílu. To je docela fail.
Vyvstává totiž otázka "proč by se na to měl někdo dívat", na níž nelze najít uspokojivou odpověď. Na Věci neuvidíte, jak kinematografie pokročila, protože jde o tvrdé retro (dokonce bylo oprášeno i logo Universalu z osmdesátých let). Zároveň se nesnaží látku nějak oživit - prostě jí variuje.

Věc si určitě neoblíbíte kvůli postavám. Dámská náhrada Kurta Russela, tlupa Norů (díky nimž je ve filmu angličtina málem v menšině) a arogantní Amíci vám ani nedávají možnost jich litovat, protože jsou buď nesympatičtí, uzavření, nebo příšery (s motivem paranoie se nijak objevně nepracuje). Strašně mě štve, že mi ani nová Věc neodpověděla na otázku, jestli "klony" o svém původu vědí celou dobu, nebo v nich ufoni potichu vyčkávají. I proto můžeme k postavám jen těžko něco cítit, když o nich nic nevíme.
Heijningen v podstatě nic nezkazil, jen vložil energii do filmu, co nemá žádný smysl. Remake/prequel Věci je totiž nejzbytečnější návrat dlouhé doby, ještě zbytečnější než Let Me In, který alespoň přinesl evropskou značku do USA. Značka Věci větší slávu nepotřebuje, má jí dost. Stejně tak nepotřebuje tuhle dobře míněnou pijavici.

PS: Proč jsou lidé tak nadšení z toho, že poslední scéna odpovídá první scéně z Carpenterovy Věci? Není to tak trochu samozřejmost?