RECENZE FILMU

Steven Spielberg patří mezi nevlivnější, nejúspěšnější a nejreprezentativnější režiséry Hollywoodu (a tím světa). Velmi dobře si to uvědomuje a už několik let točí filmy, v nichž záměrně nenaplňuje divácká očekávání, jde proti dnešnímu pojetí mainstreamu a hraje si s žánry dle vlastního uvážení. Disponuje rozpočty blockbusterů, ne ale ve prospěch diváka, ale pro sebe. Pak vzniká Válka světů, která neodpovídá představám o moderním sci-fi, Mnichov, jenž se nestal druhým Schindlerovým seznamem nebo čtvrtý Indiana Jones, v podstatě negující celou sérii. Proč to ten chlap dělá? Protože může!

Nyní tu máme v jednom roce Tintinova dobrodružství a Válečného koně. Snaží se tím Steven evokovat ročník 93, kdy šly do kin bok po boku Jurský park a Schindlerův seznam? Kdo ví. Finančně ani kriticky mu to každopádně nevyšlo. Bude mu to vadit? Nebude... Proč by mělo? Ale co my, smíříme se s tím?
Válečný kůň měl vždy být přesládlý antimilitaristický epos, který dá vzpomenout na éru technicolorového Hollywoodu. Nechápu diváky, šokované tím, že takový skutečně je. Buď Spielberga poslední roky ignorují a nesledují jeho tendence, nebo si neumějí spočítat dvě a dvě. Výsledný tón Koně navíc přesně odpovídá předkládaným trailerům. Nabízí se tedy otázka: Co jste čekali?
Ne, Válečný kůň nemá problém s patosem, slzopudností ani sentimentem, protože to nejsou věci vzniklé "vymknutím z rukou", ale Spielbergovým rozhodnutím, že právě takový jeho nový projekt bude.

Jediný reálný problém, který lze vytknout, spočívá ve využití těchto proklamovaných prvků. Stevie proto selhal v jedné jediné věci, v níž v této chvíli a se svými nezpochybnitelnými schopnostmi mohl - v příběhu.
Jeho velkolepá, staromilská a technicky naprosto dokonalá hollywoodská režie, v níž jde logicky zdůvodnit každé smítko na podlaze francouzské stáje, je nabalena na zcela neepický a nuzný příběh, který ten sentiment a cukrkandl nezvládá zprostředkovat snesitelným způsobem.
Během sledování jsem proto neměl problém s tím, jak kýčovitě vše vypadá, ale jak málo se ten kýč podařilo smysluplně využít, jak málo z něj Spielberg dokáže těžit emoce. Já se totiž na kupu laciných a prvoplánových citů velmi těšil. Upřímnost dnes není v módě a každá hovadina se snaží tvářit jako sofistikovaná hypercool bomba. Neskrývaný patos mohl být ve skutečnosti velmi osvěžující.

S tímto na mysli mi námět dával příjemně smysl. Ten se zaměřuje na běžeckého koně, jenž se nedopatřením stane pracovním koněm, a později ještě větším nedopatřením válečným koněm. Postupně mění majitele a destilace. Poznáme tak hrůzy války z každého úhlu pohledu v blízkosti vznešeného zvířete. Potud to mohlo fungovat.
Základní problém: snímek nemá lidského hrdinu (jakkoli se tak Jeremy Irvine chce tvářit). Z toho vedlo snadné východisko. Buď nabídnout jiný jednotící prvek, nebo naopak dopřát pointu každé epizodě zvlášť. Ani jedno se nestalo, přestože se Spielberg o oboje pokouší.
Ve výsledku tu máme epizodní epos bez pointy (nebo spíš bez zajímavé pointy - protože "nějak" vždy každá epizoda skončí - vždy to ale připomíná ty nejzákladnější a nejznámější válečné historky), kde různé postavy (ne)přežívají válku... Kůň, který mohl být hlavním hrdinou nebo alespoň sjednotitelem děje, se stal jen rekvizitou, jež se náhodou ve všech epizodách "povaluje", někdy si o něm kdosi i povídá. Není mu dodán žádný charakter. Nemůže plnit jednotící funkci, stejně jako by ji nemohl plnit třeba v každé scéně na stole položený jogurt.
Celý námět o nevinném zvířeti, s nímž prožijeme strašlivou vřavu, troskotá na našem nezájmu o něj. Prázdnota jeho donekonečna zabíraných očí evokuje pokyn "sem vložit emoce pro splnění mise", kterého si Spielberg očividně nevšiml. Jak máme cítit zaujetí, když není s kým se ztotožnit, koho mít rád? A nikoho z lidí si oblíbit nemůžeme - na to jsou postavy příliš ploché a neživotné.

Tak můžeme pomalu končit. Ano, je to až tak jednoduché. Žádné složité zdůvodňování výhrad, žádné vymezování se vůči maličkostem. Filmařsky bezchybný snímek, jenž si nominaci na Oscara v každé technické kategorii zaslouží jako málokdo, ztroskotal na tom zdánlivě nejsamozřejmějším, co v něm každý očekával - na tom spropadeném koni!
Viděli jsme již hodně roztomilých zvířátek, která na plátně zažívala dobrodružství, takže jistě nemluvím jen za sebe, když říkám, že jsme nechtěli další. Jenže zdejší čtyřnohá hvězda má charisma gymnastické kobyly, přes níž jste byli nuceni skákat při hodinách tělocviku. Naprosto pasivně proběhne celým filmem a strhává na sebe pozornost povrchních postav, jež by, mám ten pocit, byly zajímavější, kdyby se věnovaly něčemu jinému.
Možná že jde o Spielbergův záměr, že si opět z diváka utahuje. Že zkrátka rozbořil klišé o hrdinech s němou tváří, kterým filmaři propůjčují osobnost. Jeho válečný kůň je totiž jen zvířetem bez duše a bez charakteru. Co si asi Spielberg neuvědomil, že stejné vlastnosti budou chybět i jeho filmu.