RECENZE FILMU

Bob Parr patřil před patnácti lety mezi společností milované pomocníky při hájení dobra a potírání zla. V modrém oblečku honil coby Pan Úžasňák zloduchy, zachraňoval lidi – bohužel ale i ty, kteří si to zrovna moc nepřáli. Například sebevrahy. Když

takhle jednomu znemožnil skok z výškové budovy, naneštěstí mu při záchraně polámal záda – a měl na průšvih zaděláno. Dotyčný požadoval odškodné před soudem, a různé žaloby se začaly přímo chrlit. Výsledkem bylo to, že nejen on, ale i ostatní superhrdinové – mezi nimi i kámoš Mražoun a manželka Elastička – dostali utrum. Pod civilními jmény tak nyní žijí klidnými životy, mají normální zaměstnání – a k smrti se nudí. Bob a Mražoun (tedy vlastně Lucián) si ale po večerech tajně svou touhu po dalších dobrodružstvích vybíjejí – ovšem většinou jejich heroické činy končí dalším a dalším malérem. No a jednoho dne se stane něco nečekaného: poštou dostane Bob vzkaz od tajemné Miráž, která jej pozývá na jakýsi vzdálený ostrov, kde má splnit úkol, za nějž jej čeká tučná odměna. Bobovo srdce zaplesá. Nechá si u designérky Edny ušít nový obleček a hurá na věc! Jak ovšem brzy zjišťuje, celá akce je velká bouda – a začíná mu jít o život. A nejen jeho: na záchrannou misi se totiž vydává jeho manželka Helen a s ní i dítka Violet a Dash…

Na Úžasňákovy jsem šla do kina trošku v obavách. Znáte to: recenze překypují nadšenými výkřiky typu „absolutní bomba“, „nejlepší film roku“, „Oscar je tutovka“ a tak dále – a vy si pak při sledování filmu říkáte „Co na tom, sakra, všichni vidí?!“… Takhle jsem byla zklamaná Dobou ledovou, přelomovým Lvím králem a hlavně minulým filmem od Pixaru, který všichni vychvalovali do nebes, Hledá se Nemo. Čekala jsem zřejmě trošku duchaplnější zábavu pro dospěláky – a ony to byly spíše filmy pro děti. Jednoduché, přímočaré, dějově předvídatelné, ne moc originální a hlavně – nijak zvlášť vtipné. Úžasňákovi mě ale skutečně dostali.

Vůbec totiž nevypadají jako animovaný film. Možná je to i tím, že v něm nevystupují zvířátka, ale lidé. Tím pádem je svět hlavních hrdinů, rodinky Parrových, divákovi důvěrnější, a tím i bližší, než třeba trable ryb s mořskými proudy a podobně. Scenárista a režisér v jedné osobě, uznávaný Brad Bird, je navíc nestaví pouze do dobrodružných nebo akčních situací, ale setkáváme se s nimi i v prostředí ryze lidském: doma a v práci. To je ostatně asi největší devíza celého filmu: narozdíl od všech možných kolegů superhrdinů, tyhle Úžasňáky nevidíme pouze tehdy, kdy – nadáni svými superschopnostmi – zachraňují lidi z nebezpečí, potírají zloduchy a bojují o svůj život. Naopak, věnují se také zcela běžným, rutinním úkonům, jakými je vysávání, chození do školy nebo čtení novin. K tomu se hádají, zlobí a mají rádi… Pokud už na onu akci dojde, není prvoplánová a bezúčelná – a především je originální a velmi velmi vtipná.

Animátoři studia Pixar se při tvorbě řídí heslem „Na prvním místě je příběh“. V Úžasňákových tato myšlenka nabývá výsostného naplnění. Animace totiž opravdu není účelem, ale „pouhým“ prostředkem, jak ztvárnit děj, který by byl s normálními herci nerealizovatelný. Síla Pana Úžasňáka by se ještě s takovým Arnoldem dala nějak (za pomoci počítačů) zrealizovat. Ovšem mrštnost a ohebnost jeho (úžasné!) manželky Helen už hůře. A co teprve Dashova schopnost superrychle utíkat! A Violetino nadání mizet a vytvářet silová pole! Skvělým nápadem byla také postava Mražouna – ten umí zmražovat nejen vodu, ale hlavně i vytvářet ledové plochy, po kterých se na svých bruslích dostane tam, kam nikdo jiný. Ale jak už jsem řekla, ani scény, v nichž tyto své superschopnosti hlavní hrdinové uplatňují, nejsou pouhou jejich přehlídkou, ale posouvají děj a mají své místo.

Nechci je tady prozrazovat, protože i to je kouzlo Úžasňáků, že v každém záběru vás tvůrci něčím překvapí. Ať už je to vtipná hláška či gag, anebo nějaký detail ve fyzickém propracování postav či prostředí. Melírované vlasy Elastičky nebo nádherné lesklé havraní vlasy dcerunky Violet mi úplně vyrážely dech. (Však to také pro animátory byla prý ta nejtěžší práce). Vůbec největší potěšení je ale sledovat mimiku postav – zvláště pak Helen a Edny, protože ty jsou fantastické. Jejich ironické úsměšky, škleby a postoje jsou tak skvěle propracované, že nezbývá před Birdem a jeho týmem hluboko smeknout.

Jak asi víte, Úžasňákovy uvidíte ve většině kinech v dabované verzi (je ale velmi povedená, takže nemusíte litovat). Přece jen většina animovaných filmů je stále zaměřená na dětské publikum. Výše popsané „vychytávky“ jsou ovšem pro caparty nevnímatelné – a těm bych ani zhlédnutí filmu nedoporučovala. Nejenže nebudou mnoha věcem rozumět, ale především si jej pořádně neužijí. Pro nás, děti už odrostlejší, ovšem Úžasňákovi dělají čest svému jménu, protože jsou zábavou skutečně úžasnou. Nejenže se vyrovnají mnoha „normálním“, tj. neanimovaným filmům, ale s přehledem jich mnoho z nich vyloženě předčí. Chytrostí, zábavností a především láskou, která z nich čiší. Pixare, máš můj velký obdiv.