GOLDIE FILM

V sekci goldies se budu postupně snažit zmapovat zásadní filmy němé éry, neboť i ty mají světové kinematografii co říct a v historii filmu zaujímají čestné místo, kdy navíc dodnes mnohé z nich inspirují současné tvůrce. Věnovali jsme se stěžejnímu snímku dokumentárního žánru, nějaký čas jsme se pohybovali ve vodách kinematografie americké, švédské, vysvětlili jsme si princip montáže sovětské školy na příkladu Křižníku Potěmkin. I francouzská kinematografie má svého právoplatného zástupce v němé éře. Utrpení Panny orleánské je totiž považováno za jeden z vrcholů němé kinematografie vůbec.

Ač je film uváděn jako francouzský, protože značná část štábu včetně herečky v hlavní roli byla z Francie, jedná se vlastně o koprodukční film, což v době před nástupem zvuku nebyla žádná výjimka. Režisérem snímku byl Dán švédského původu Carl Theodor Dreyer. V té době měl už za sebou poměrně bohatou kariéru, ale jeho asi nejlepším filmem je právě ten o Janě z Arku. Poslední němý film Dreyera provázely neskutečné problémy. Oba režisérovy sestřihy nešťastnou náhodou shořely, až po letech francouzští historici sestavili z nalezené kopie verzi, která přibližně odpovídala druhému sestřihu. Na počátku 80. let byla díky šťastné náhodě nalezena původní verze a došlo k malému překvapení – ona verze dosud promítaná se od nově nalezeného sestřihu skoro neliší. Ač film kritika přijala a Dreyerovi přinesl celosvětovou slávu, sám o sobě finančním trhákem nebyl.

O Janě z Arku bylo v historii filmu natočeno mnoho snímků. Jeden by čekal, že takový film musí zákonitě sestávat z řady bitevních scén, pompézních záběrů apod. Málokdo by pak uvěřil, že film o legendě francouzských dějin lze natočit zcela jinak. Dreyer úplně vynechal historickou linku, neřeší, co a jak se stalo před soudním procesem s Janou, ale naopak se soustředí pouze na ono líčení. Příběh Jany z Arku zná asi každé dítě školou povinné, každý ví, jak všechno dopadne, ale přesto zírá na plátno jako v transu a nakonec odchází obohacen o emocionální i filmové zážitky. Doba uvedení filmu přináší nové konotace, bylo totiž krátce po první světové válce a znalým divákům neušla podobnost zbroje mezi anglickými okupanty a okupanty z nacistického Německa. Kromě všeho snímek spatřuje světlo světa i krátce po kanonizaci této historické postavy.

Jak už jsem řekla, Dreyer se v převážné části filmu věnuje pouze soudnímu procesu s Janou. Čím je jeho snímek tak inovativní a přínosný? Je to hlavně díky stylu snímání. Detail se používá jako ojedinělý záběr ke gradaci scény, ale Dreyer na to šel jinak a využil výhradně detailních záběrů. Gradace tady v tomto smyslu schází, detail nesune děj dále, ale vyvolává jiné pocity. Odhalujeme pomocí nich vnitřní psychologické stavy postav, herectví je rázem psychologické, vidíme rozmanitou škálu mimických pohybů. Střídání pohledů do bolestí zalité tváře Jany a démonických soudců je až revoluční, filmu přidává na emocionalitě. Dalším příkladem výborné kamery u tohoto snímku jsou všudypřítomné rakurzy (náklony kamery) – není nouze o podhledy, nadhledy a celkově nápadité záběry, prudké odjezdy i nájezdy, které zvyšují dramatičnost.

Do titulní role byla obsazena světu filmu neznámá divadelní herečka Maria Falconetti. Ač podala fantastický výkon hodný velebení, Jana z Arku se pro ni stala jedinou filmovou rolí. I ona má lví podíl na celkovém vyznění snímku. Detaily na tváře nám umožňují se hlouběji ponořit do postav i děje, emoce tady hrají prim, Maria Falconetti tomu ještě dopomáhá. Přesvědčivá a vášnivá. Navíc nový filmový materiál umožnil točit herce bez make-upu, tudíž i hlavní hrdinka odehraje celý film bez jakéhokoliv přikrášlení, a to s kamerou těsně blízko obličeje. Herectví je psychologicky věrné a jaksi civilní.

Není nám předkládán film plný pompézních bitev a patosu, ale minimalistické dílo soustředící se na kontrasty mezi zbožnou, prostou, morálně čistou a trpící Janou a jejími trýzniteli – knězi s ďábelským výrazem ve tváři. Ideální příklad střetu klerikalismu, fanatismu s nevinností. Němé filmy musí fungovat beze slov, Utrpení Panny orleánské je toho zářným příkladem, ba co víc, dokáže divákovi říci ještě více. Jeden interiér, takřka holé zdi, přesto je to působivý snímek. Utrpení Panny orleánské si bere inspiraci v expresionismu i u sovětské montážní školy, k prvému odkazuje například nestejnými, pokřivenými okny.