RECENZE FILMU

Je málo filmařů typu Petera Weira. Tvořících silné snímky, které se přesto neutápějí v nemainstreamu. Plné myšlenek, přesto srozumitelné a pochopitelné. Zelená karta, Master and Commander, Společnost mrtvých básníků a (můj osobní favorit) The Truman Show. Peter v nich vždy dokáže navodit potřebnou atmosféru a předat myšlené emoce snad každému, aniž by se sebeméně podbízel. Ať divákovi letních blockbusterů, nebo příznivci artu. Je to schopnost velmi výjimečná, neobvyklá a proto stojí za to vyčkávat, kdy nás obdaruje dalším kouskem do sbírky.

BĚHEM RECENZE MŮŽETE OČEKÁVAT NĚKOLIK NEZÁSADNÍCH SPOILERŮ.

Aktuálně je jeho novým želízkem v ohni politicko-lidské drama Útěk ze Sibiře. Proklatě jednoduchý příběh skupiny vězňů režimu, kteří uprchnou z gulagu a nakonec se jim plánovaná cesta protáhne o stovky kilometrů. Samozřejmě podle skutečné události. Přivést k životu tak neoriginální námět... to může být velmi tvrdým oříškem. Zvlášť když vezmeme v potaz, že na to jde Weir silně od lesa. Naprosto ignoruje jakákoli pravidla, která by měl dodržovat. Hrdinům nejsou v patách elitní komunistické jednotky, nepropuká nekontrolovaná ponorková nemoc, nikdo nezačne šílet a nenávidět se, nikdo nevede dlouhé monology o cestě za svobodou, vrcholem snímku není ničí smrt a cíl se neustále posunuje dál a dál za obzor. Nečekejte nic, na co jsme zvyklí z těch nejznámějších "putovních" filmů. Hrdinové prostě jdou. Jdou. Zastaví se, odpočinou si. A jdou dál. Dojdou na místo, kam chtěli, kde zjistí, že musí jít ještě o něco dál. Tak jdou. Jako tomu bylo ve skutečnosti.

Tvůrci se při realizaci podobných námětů obvykle uchylují k silné filmařské licenci, protože takový námět přece "nejde" natočit doslova a bez přikrášlení. Byla by to smrtelná nuda! A nechci tvrdit, že ani Peter Weir se zde k jistým zkrášlovacím procesům "nesnižuje" (převážně co se týče faktu, že komunisté jsou "zlý" a všichni v gulagu "hodní), ale jsou zcela minimální a nuda to není. Spíš působivá podívaná.
Jeho ignorování zavedených pravidel někdy hraničí až s drzostí - obzvláště tehdy, když Colin Farrell po hodině řekne, že se mu dál nechce, otočí se a už o něm neuslyšíme. Najednou zcela zmizí dominantní charakter a já si jen představuji Weirův úšklebek "no a co". Podobných momentů, kdy se stane něco svou obyčejností zcela nečekaného, najdeme hned několik.
Opět tedy platí minimálně to, že si Weir točí, jak jen uzná za vhodné. Marně pátrám po filmu, jenž by podobně nekompromisně (v rámci hollywoodské produkce), ale zároveň přirozeně, nabízel stejné téma. Takový pravý opak loňské Cesty, která ne že by se mi nelíbila, ale její podbízivost a sentimentalita byly v několika chvílích mírně otravné. Myšlenky a pocity, které Weir vyvolává, jsou totiž spíš fyzické než emocionální. Z putování pouští jsem měl například skutečně žízeň a když jsem vyšel ven, bylo mi při vzpomínce na bajkalskou tajgu nějak víc chladno. Tím nechci naznačit pocitové prázdno, naopak. Tyto pocity ale působí spíše skrze přesvědčivost situace, v níž se hrdinové nacházejí, než jejich (jistě přítomnou) "špatnou náladu".

Peter si svůj snímek opět umí perfektně obsadit. Krom již zmíněného Farrela a Eda Harrise, s nimiž se nesetkává poprvé, nás překvapí hlavně konečně-ne-roztomilý Jim Sturgess a Saoirse Ronan, jež potřebovala nápravu za sterilní Lovely Bones jako živou vodu. Herci mají své působiště silně omezené, protože skutečně nedochází k vypjatým scénám v klasickém slova smyslu, s nimiž počítáme. Namísto toho si musí vystačit s "vleču se pouští a je mi teplo." Zdá se obdivuhodné, že celé osazenstvo (postupně odpadávající) nám přesto není lhostejné a tyto situace předvádí zcela plnohodnotně.
Pokud má Útěk s něčím problém, je to absence nějakého hlubšího motivu, jenž by držel pohromadě. Jestli bylo záměrem, jak poslední scéna napovídá, ukázat hrůzy komunismu, moc se to Peterovi nepovedlo. Postavy "bojují" spíše proti přírodě a bezprostředně po útěku už s nimi soudruh Stalin nemá mnoho co do činění. (Zůstává jen "tady mohl být náš cíl, ale rudí tu byli první", což nestačí.)
Namísto toho funguje snímek jen jako "příběh o putování", zato tak ale funguje naprosto špičkově. Pomáhá Weirův cit pro krásné scenérie a vizuál obecně, vždy zcela bez kýče.

Jak je už asi jasné, Weirovi se nepovedlo to, co na jeho přístupu tolik chválím v prvním odstavci. Abyste totiž Útěk ze Sibiře ocenili, musí se vám velmi přesně trefit do vkusu. Nesmí vám vadit absence dějově výrazných pasáží a jistá zamlženost hlubší dějové linky. Pokud se ovšem zadaří a vy tu návnadu zbaštíte, čeká vás velmi silný filmový zážitek. Vůbec přemýšlím, k čemu bych Útěk ze Sibiře přirovnal, abych vám mohl napovědět, jestli se bude líbit zrovna vám. Určitě to nebude Útěk v řetězech, nejsou tu žádné vyhrocené mezilidské problémy. Nebude to ani Mimo zákon, jenž je zcela prostoupen Jarmuschovou artovostí. A už vůbec to nebude Přežít, kde postavy jen nečinně sedí a čekají, kdo je přijde zachránit. Útěk ze Sibiře má ke všem těmto kouskům daleko, velmi pravděpodobně proto, že Weir se onomu srovnání sám vyhýbá. A minimálně to se mu povedlo zcela. Točí dál podle sebe, dál bez pobízení, tentokrát z toho jen nevyplývá "přístupnost každému", ale naopak "relativně velká vyhraněnost".

PS: Nepochopil jsem, jakým jazykem se postavy dorozumívají. Je to ruština, kterou angličtina zastupuje, nebo přímo angličtina, jak je nejednou naznačeno? Docela by mě to zajímalo...