RECENZE FILMU

Velmi často se při psaní recenze stává, že musíte hanit film, který mají masy rády, o jehož kvalitách všude kolem sebe slýcháte a za jehož nízké hodnocení vám bude vyčítáno každé slovo textu. V poslední době budiž příkladem za všechny Alenka v říši divů. Pak jsou tu ale i případy z druhého břehu, kdy se dostáváme k příběhům přijímaným prakticky s odporem, které prošumí a nikdo si na ně čtvrt roku po premiéře ani nevzpomene. A právě takovým filmem je i Upírův pomocník. U nás prakticky neznámé dílko se k nám právě dostalo na DVD. Nemá úspěch a ani mít nebude. Oblíbí si ho málokdo a za rok už bude dávnou minulostí. Já se ale nemůžu ubránit pocitu, že je to škoda.

Nejedná se sice o zásadní filmový počin, jehož zhlédnutí by vás obohatilo nebo něčím zaskočilo, ale mezi podívanými, které můžou na devadesát minut úspěšně zabavit, se přesto vyjímá. Problém je, že vás doslova nutí k tomu, abyste ho nenáviděli a odsoudili. Řekněme si upřímně: příběh o klukovi, který se přidá k bandě zrůd a řeší, jestli se stát nebo nestát upírem, je hlavně dnes, v dobách Stmívání a Percy Jacksonů, vyloženě koledování si o malér. Nízký rozpočet a absence známých jmen výsledek odsoudil k zániku už první den natáčení. Poplivat výsledek, každou jeho scénu, každou jeho postavu, je neuvěřitelně jednoduché i proto, že na první pohled nic nevybízí k opaku. Tenhle model nás už tolikrát zklamal... má v tomhle případě naději na cokoli jiného?

Když ale odhodíme veškeré předsudky a zážitky ze srovnávatelných filmů, můžeme se u Upírova pomocníka skutečně moc dobře pobavit. On totiž opravdu není špatně natočený. I když počítačové triky nepatří mezi nejlepší a na několika věcech se očividně šetří, je jasné, že režisér Paul Weitz rozhodně není bez nápadů a film neodfláknul. Stejně tak může mile překvapit, že scénář vůbec není hloupý. Pracuje sice s několika klišé, které zřejmě zdědil po předloze, ale neděje se tu nic vyloženě stupidního. A pokud se nějaká postava chová nelogicky, je to vždy jen v rámci toho, že i v reálném světě máme své slabší chvilky, při nichž svůj mozek nevyužíváme úplně na maximum. Hrdinovi například přijde pozvánka do cirkusu zrůd. Učitel mu řekne, aby nechodil a rodiče mu to zakážou. Je logické tam jít? Asi ne. Ale co byste udělali vy? Poslechli byste snad ty starý bachaře?

Film má poměrně dobře stupňovaný děj, sympatické postavy a chvílemi i docela slušnou akci. Technika sice vždy neslouží, ale když se s tím smíříme, tak například závěrečná bitka má co nabídnout. V rámci filmů pro celou rodinu rozhodně. Na to, že krom Williema Dafoe v epizodní roličce jsou jediné známé tváře John C. Reilly a Salma Hayek (ta ale opět spíše na okraj), můžeme u hrdinů najít i překvapivé množství charismatu. Ovšem opět jen tehdy, přistoupíme-li na jejich klišoidní rozřazení. Hodný kluk, zlý kluk, padouch, mentor... je to černobílé a opět odsouzeníhodné, ale upřímně, který dnešní film takový není? Některé to možná skrývají lépe než jiné, ale nakonec skoro vždy skončíme u boje dobra proti zlu a vyčítat tomuhle popcornu, že s tím nic nedělá, je asi naivní.

To, na co bych upozornil já, je atmosféra, kterou si film umí zachovat. Když nějaká postava říká jiné „nenávidím tě“, věříme, že to je pravda. Když má být nějaká postava učitelem, víme, že ony vědomosti skutečně má. John C. Reilly rozhodně není herec, u kterého bychom byli zvyklí na role mocných upírů, přesto nás dokáže i za podmínek přístupného filmu přesvědčit, že jím je. Hrdinova nápadnice rozhodně není typická krasavica ve stylu Megan Fox, přesto je nám sympatická. Samotný cirkus a jeho svět dovede navodit pocit nebezpečného místa, aniž by nejmenší diváci museli zavírat oči. V rámci finančních i žánrových možností je vše docela dotaženo, což dnes rozhodně není samozřejmost a takovému Collumbovi se to v Parcy Jacksonovi s většími zkušenostmi i rozpočtem podařilo rozhodně méně.

Upírova pomocníka můžete nesnášet. Aby vás na diskuzních fórech internetu brali vážně, možná ho dokonce musíte nesnášet. Je to jednoduché, je to snadné a je to pochopitelné, protože na tomhle filmu se chyby hledat nemusí - jsou vám naservírovány na stříbrném podnosu. To ale nic nemění na tom, že v něm něco je. Něco, za co ho v koutku duše můžete mít docela rádi, i když o tom zřejmě nikomu neřeknete. Pokud máte srdce a mysl otevřenou i nižším formám zábavy a neopovrhujete vším a za každou cenu, může vám tahle dobrodružná pohádka něco nabídnout. Jestli ale hledáte „něco víc“ utíkejte pryč, taky to nenajdete.