GOLDIE FILM

Nastal čas představit si další vynikající film neméně vynikajícího režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua. Minule jsem se věnovala Východu slunce, romantickému dramatu první ligy, jednomu z posledních snímků tohoto tvůrce. Murnau je však širokému obecenstvu znám především jako tvůrce hororů a případně dramatických thrillerů, tudíž je nasnadě pojednat o snímku, jenž zastupuje tento žánr. Horory naplno ukazují jeho talent a cit pro filmařinu. Nelze vynechat zásadní dílo Murnaua a zároveň i celé kinematografie, známý horor Upír Nosferatu, který udal směr, jakým se mají filmy o upírech ubírat.

Murnau je zástupcem německého expresionismu, ale časem se vydal svou cestou. Upír Nosferatu však, i když se v mírných nuancích od tohoto směru liší, expresionistické představy a pravidla naplňuje. Pokud se chcete o tomto stylu dozvědět více, odkazuji vás na svou dřívější goldie Východ slunce, nechci se opakovat. Za zmínku ještě stojí, že na tvorbu Murnaua za pár desetiletí navázal jiný německý tvůrce, a to Werner Herzog, autor snímků jako Aguirre, hněv Boží nebo stejnojmenného díla jako Murnau – Upír Nosferatu. Film volně vychází z epistolárního románu irského spisovatele Brama Stokera Dracula, který byl vydán na konci devatenáctého století. Dracula se časem dočkal několika dalších filmových, divadelních a muzikálových adaptací. Ovšem první může být jen jedna. Je jí právě Murnaovo dílo, klasika němého filmu.

Expresionismus jako takový získal na oblibě v Německu po první světové válce. Je logickým vyústěním překvapivého boomu filmu ve válkou zničené zemi. V té době mohl německým snímkům konkurovat snad jen Hollywood. A jak se ve zbídačené zemi dosáhlo toho, že film prosperoval? Panoval tam totiž zákaz dovážet zahraniční snímky, čímž se posílila poptávka po domácí tvorbě. Vznikl tak prostor pro následnou expanzi německého filmu. Na vlně úspěchu se svezl (po zásluze) také Upír Nosferatu. Film s rámcovým příběhem, který dává na vědomí souznění s historií i fantaskností, byl ve své době velice populární. Dobové francouzské plakáty o něm dokonce prohlašovaly, že je působivější než Caligari, jiné mistrovské dílo němé éry.

Příběh vypráví historik z Brém. Divák tak dostává možnost dozvědět se něco o samotných upírech. Přece jenom nemělo publikum v té době s podobnými filmy žádné zkušenosti, takže základní informace o upírech nepřekvapí. Děj se odehrává v Brémách a daleké Transylvánii. Realitní agent Knock pošle svého spolupracovníka Huttera na hrad v Transylvánii, kde má místnímu hraběti pomoci s právními záležitostmi. Místní obyvatelé se při jakékoliv zmínce o hraběti ošívají hrůzou, a když Hutter zjistí, že kočár, který ho veze na hrad, nemá kočího, sám je naplněn pochybnostmi. Hrabě Huttera uzamkne ve věži, tomu se ale podaří utéct zpět domů. Trýznitel jej však pronásleduje a nakonec svou pozornost soustředí na Hutterovu bezbrannou ženu Ellen...

Upírské filmy stojí na charismatu, jakým hlavní postavy odzbrojují bezbranné oběti. Představitel titulního hrdiny Max Schreck své postavě dodal právě takovou naléhavost, aby byla nezapomenutelná. Na druhou stranu musejí být charismatické i oběti, aby bylo dosaženo dokonalého efektu na straně diváka. Dokladem toho je krásná a bezbranná Ellen, jež se zanedlouho dostane do spárů trýznitele. Diváci soucítí s postavami, sami jsou děšeni a Murnau jako by své publikum terorizoval. Nosferatu je mnohdy zobrazován jako obrovský stín táhnoucí se podél stěny, čímž dává tušit, že se blíží ke své oběti. Působivé scény umožňují vyniknout jeho majestátní postavě, holé lebce, velkým uším a dlouhým prstům. Dopomáhají tomu ještě časté záběry z podhledu, které konotují Nosferatovu autoritu a moc. Hrabě se plíží, vyvolává strach, ale díky herectví Schrecka nemá daleko k postavě primitivního prosťáčka. Zároveň je v něm cosi z grotesknosti.

Tato nestárnoucí klasika tvoří základ hororového žánru. To, co vás jako diváka zajisté strhne, je vynikající atmosféra. Děs, napětí a zábava zároveň. Atmosféra je temná a ponurá a díky ní jeden z nejúspěšnějších snímků své doby dokáže zaujmout i dnes. Konflikt mezi dobrem a zlem, světlem a temnotou koresponduje s černou a bílou, barvami němého filmu. Dochází zde však k mírnému posunu, Murnau uvedené barvy vedle sebe nestaví do takového kontrastu, naopak využívá široké škály šedi. Mimo to kamera využívá stínů, které vždy dopadají na předměty v záběru a které jsou oproti postavám doslova markantní. Dalším elementem je přirozené světlo. Murnau do Upíra Nosferatu projektoval spoustu osobitých prvků. Vyniká kamera i práce se světlem. Postavy jako by se nořily z vlastních stínů. Pracuje s výrazovými prostředky, jakými jsou úhly kamery, střih, jímž k sobě poutá různé časoprostory filmu a vyjadřuje jím jejich souznění. Akci inscenuje do hloubky. A zároveň se v něčem vymyká i samému expresionismu. Především je nezvyklá přemíra exteriérových záběrů. Tím navazuje na severskou školu, stejně jako tito filmaři dokáže pomocí zobrazení krajiny vyvolávat děs. Celkově se více přiklání k reálu.

Upír Nosferatu se zpočátku potýkal s problémy. Docházelo k tahanicím se Stokerovými dědici a Murnau musel přejmenovat lidi i města. Přese všechno však film zaznamenal ohromný úspěch a zapříčinil dlouhotrvající zájem nejen o hororový žánr a upírské snímky, ale také o samotný román Dracula.