GOLDIE FILM

Naše kinematografie v posledních letech značně tápe. V současné době sice, se značnou dávkou optimismu, můžeme vidět náznaky vstávání z popela v podobě pokusů o žánrové filmy a nějakou výpovědní hodnotu, ale výsledky stále nejsou jednoznačné. Je až k neuvěření, že zatímco dnes se topíme v nezajímavých tragikomediích, dříve u nás vznikalo plno velkých a hodnotných filmových děl. Zlatá šedesátá, hlavně jejich konec, budiž jasným vrcholem naší tvorby. A přestože důležitá část z ní byla dlouhá léta uzamčena v trezoru, dnes už se jí můžeme chlubit nahlas a otevřeně.

Komorní drama Ucho je mrazivým důkazem umu minulé generace stavět napětí a atmosféru na světové úrovni. Příběh manželské dvojce, která po návratu ze stranického večírku postupně odhaluje nemilé praktiky STB na sobě samé, musí člověka vtáhnout a šokovat samozřejmostí a silou režimu, které ze snímku sálají, přestože se tvůrci zdaleka neomezují jen na nekonečné obviňování. Ucho zrovna tak funguje jako vztahové drama o soužití dvou lidí, kde je politický podtext pouhým nástrojem pro jejich příběh. Na obou rovinách - ideologické i lidské - funguje Ucho naplno. Ani jedna z jich není ošizena ve prospěch té druhé.

Nápaditá režie Karla Kachyni, pro nějž je Ucho dozajista jedním z vrcholů filmařské kariéry, vtáhne a nepustí po celou dobu trvání snímku. Flashbacky z večírku chytře pospojovány s dramatem v bytu, kamera často využitá z pohledu první osoby, našponované emoce - vše ve jménu co nejefektivnějšího vyprávění
I přes všechny dodatečné postavy se děj soustředí výhradně na dva hlavní charaktery, ocenit proto musíme i výborné herce v hlavních rolích. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová tvoří uvěřitelný pár a pestrá škála pocitů, od smrtelného strachu po vášnivý hněv, je v jejich podání povětšinou naprosto přirozená (ostatně nebyli si neznámí ani v životě). S přihlédnutím k tomu, že Jiřina Bohdalová (tedy její postava) je po většinu děje opilá, se dá jen těžko mluvit o přílišném přehánění a tlačení na pilu.

Vše je zvládnuto řemeslně zručně, ačkoliv technické možnosti byly i na rok 1970 očividně značně omezené. Nicméně daří se navodit veškeré potřebné emoce a sdělit všechny důležité informace. (Například je jasné, že tento film by nikdy nemohl být barevný - černá a bílá mu svědčí.)
A co je nejdůležitější, daří se navodit něco pro dnešní český film nevídaného - uvěřitelnou a hutnou atmosféru. Osud hrdinů nám není lhostejný, bojíme se spolu s nimi, ve vypjatých momentech ani nedutáme, jako by měly být štěnice státní bezpečnosti i v našem pokoji. Stejně tak je důležité, že i když historické pozadí dojmu samozřejmě přidává, bylo by Ucho stejně dobrým a naléhavým dílem, i kdyby žádná totalita nebyla a vše byla jen vybájená vize. Je to totiž film dobrý sám o sobě, ne jen jako nucená agitka.

Co ale na Uchu musíme ocenit v první řadě, je odvaha umělců, kteří se do filmu tak drzého pustili (nejeden z nich za to zaplatil). Dnes si asi jen těžko můžeme představit riziko, se kterým byli nuceni všichni zúčastnění neustále počítat. Sice se může zdát vznik natolik upřímného snímku trochu zbytečný, protože vlastně nebyla naděje, že by ho v době vzniku mohl někdo vidět (bylo to už po roce 1968). Přestože ale šance něco změnit byla pramalá, je dnes neméně důležitá možnost připomenout doby, o kterých se my mladí dočítáme leda tak v učebnicích, popřípadě nám ji novodobí filmaři předávají v podobě nebezpečně milých retro komedií. Ucho představuje na osobní rovině nedávnou historii tak, že víc už bychom ji mohli poznat jistě snad jen vlastní zkušeností. Což, doufejme, nikdy nebudeme mít možnost.