gremiální rada Pěna: Říká vám něco jméno gremiální rada Pěna?
Kryštof Rozruch: No jéje, to je pěknej bambula!
gremiální rada Pěna: Pane, ten bambula stojí před vámi!
Kryštof Rozruch: Tak jsem se přece nemejlil! Akorát jsem si vás představoval holohlavýho a vy zatím máte paruku.

(Pan rada se líbá s Věrou za novinami. Rozruch jde kolem a projeví odpor k psaní v novinách. Pan rada si ovšem myslí, že projevuje odpor k němu a Věře.)
pan rada: Tak vy jste hovořil o pivu?
Kryštof Rozruch: No o čempak jiným?
pan rada: Ne, prosím. Já jsem se domníval, že jste chtěl mě a onu dámu zesměšnit.
Kryštof Rozruch: Ale mně je přece úplně lhostejno, v jaký měně vám ta slečinka vyplácí nemocenskou podporu. Jen když vám to dělá dobře!

Kryštof Rozruch: Co tady hledáte?
Klůcek: Tady jsem měl doutník.
Kryštof Rozruch: Tak proč ho tady necháváte, vy Kubo?
Klůcek: To nebylo Kubo, to bylo Portorico.

(Rozruch nechce dělat sádru.)
Kryštof Rozruch: Uděláme to takhle. Já vám dám příklad. Když ten příklad zodpovíte gramaticky správně, tak tu sádru dělám já. Když to zodpovíte chybně, tak tu sádru děláte vy.
druhý doktor: Dobře.
Kryštof Rozruch: Tak dávejte pozor. Jak se řiká správně "sedm a pět je třináct" nebo "sedm a pět jsou třináct"?
druhý doktor: Sedm a pět je třináct.
Kryštof Rozruch: Tak jděte dělat sádru.
druhý doktor: Rozruch, prosim vás, nebudete mě učit mluvit. Sedm a pět je třináct!
Kryštof Rozruch: (směje se) Sedm a pět je dvanáct!

(Kryštof Rozruch páčí radovi Pěnovi injekci.)
rada Pěna: Tak to je ta injekce?
Kryštof Rozruch: Ne, ne. To jsem si teprv dělal dírku.

(Kryštof Rozruch rozmlouvá s paní Hronovou, která k němu přisedla.)
paní Hronová: Byla jsem již třikráte operována.
Kryštof Rozruch: Jé, tak to já vás znám. Nejste náhodou ta hokyně ze Žižkova, co měla na zádech ten tukovej nádor, jak činel velikej?

(Paní Hronová, matka Věry, se představuje radovi Pěnovi.)
paní Hronová: Hronová, vdova po berním exekutorovi.
Kryštof Rozruch: No, to se máte čím chlubit.
paní Hronová: Už jsem si myslela, že si moje dítě začalo s nějakým nezodpovědným zelenáčem.
Kryštof Rozruch: Kdepak. Ten je vybarvenej.

Kryštof Rozruch: Tak nahoru jsem letěl po čtyřech schodech a dolů jsem jel po kandlu a musím vám říct, že pan ředitel u vás tady nohoře prej od roku 1924 nebyl

Kryštof Rozruch: Já nevím, co lidi proti těch nemocenskejm pokladnám mají. Třeba mýho dědečka vyléčila pokladna dokonale.
doktor Osvald Bruner: Ale. Copak mu bylo?
Kryštof Rozruch: On by idealista.

(Kryštof Rozruch ošetřuje prst radovi Pěnovi. Přinese kbelík a pedálem jej otevře.)
rada Pěna: (koktavě) Na co to je?
Kryštof Rozruch: Tam házím prsty.

(Ve fontáně je rozbitých pár lahví se slivovicí.)
Kryštof Rozruch: Musíte si myslet, intenzivně, že pijete slivovici.
(Nabere si z fontánky.)
Kryštof Rozruch: Piju slivovici. Piju slivovici. Myslet. (Napije se.) To je síla vůle. Zkuste to taky, jestli vám to taky bude takhle šmakovat.

Kryštof Rozruch: Má poklona. Buďte tak laskav, kde je tady stěžovací oddělení?
vrátný: To my nemáme.
Kryštof Rozruch: Já jsem totiž od vás dostal zuby. A já zuby nepotřebuju, ponevadž mám zuby jako hladová zeď a prově bych vám tady...
vrátný: Co je mi do toho. První dveře vpravo.

Matyáš Klůcek: Kde je tady kancelář?
vrátný: Tady je tři sta dvacet pět kanceláří. Kterou myslíte?
Matyáš Klůcek: Ta je... jak... to.
vrátný: Jo první dveře vpravo.