RECENZE FILMU

Francis Ford Coppola je režisérem tak zásadním, že kdyby nám představil dvouhodinový statický záběr holé zdi, bylo by naší povinností obdivovat tu vyspělou technickou práci a nezvyklou narativní nevyzpytatelnost. Ne že by to doposud udělal, v očích mnohých se tomu nicméně svými posledními počiny nebezpečně přiblížil. Aktuálním Twixtem nejvíc.

Stejne jako v Youth Without Youth a Tetru se do popředí dostávají problémy autorství. Zdá se až paradoxní, že Coppola ke stáru oživuje tvůrce neúspěšné, neschopné, nestíhající, protože sám ztělesňuje opak. Tedy umělce, který měl mnoho prostoru se vyjádřit a zazářit a využil ho naplno. Stal se jedním z nejuznávanějších režisérů, ostatně jeho filmy byly povětšinou okamžitě uznány jako "instant classic". Aniž by jim čas ubral.
Jinak je na tom Hall Baltimore (Steven Seag... pardon, myslím mírně otylý Val Kilmer), autor brakových čarodějnických povídek, oplakávající smrt své sotva dospělé dcery i sotva nastartované kariéry. Rozdává zrovna autogramy v jednom zapadlém městečku a k jeho vlastnímu překvapení o ně jeden člověk projeví zájem. Šerif Bobby LaGrange (Bruce Dern) nejenže jeho práci podle svých slov obdivuje, ale dokonce ji napodobuje. Nyní má úžasný (a pravdivý) námět, na němž mohou oba pracovat.

Tak se rozjede bizarní pátrání po historii masových vražd. V městečku, kde zcela očividně sídlí strašlivé zlo ztělesněné nejen podivným squattem mladých gothic emařů, již jsou dost možná upíři. Nebo jsou oni těmi jedinými, kdo upír není? Pomůže Hallovi v té nelehké situaci alespoň dívka V (Elle Fannin, sestra Dakoty) či Edgar Allan Poe (Ben Chaplin), kteří ho navštěvují ve snech? Pokud to tedy jsou sny...
Pro Coppolovy fanoušky ve filmové analýze zásadně zběhlejší než já bude nejspíš velmi zajímavé rozebírat jednotlivé motivy, metafory a paralely, obzvlášť v kontextu s dvěma předchozími mistrovými opusy. Pro méně zasvěceného mě zůstane nejvíc fascinující, že tak áčkový tvůrce, který v minulosti stanovil "jak mají filmy vypadat", se ke stáru vykašlal na konvence, oprášil "spratkovský" původ a začal točit snímky malé, nevstřícné, čistě pro sebe. Zřejmě jde o touhu "starou partu" ovládající jaksi komplexně, protože Scorsese si natočil Huga, Spielberg Válečného koně a Lucas prý plánuje něco podobného - to vše jsou filmy točené proti zvykům dneška odsouzené k nepochopení "mainstreamovým divákem". Neřeším teď, jestli právem. Coppola však zašel nesrovnatelně dál.

Jeho současná tvorba už skutečně zcela kašle na nás všechny a Francis na stará kolena experimentuje s žánry a postupy jako nějaký studentík FAMU. Jako by držel kameru poprvé v životě a ještě nevěděl, jakým směrem se vydat. Extrémně využívané kamerové filtry, barvy, podivné úhly záběru a montáže, šíleně nekonzistentní vyprávění. Youth Without Youth u nás skoro nikdo neviděl (já si ho odškrtnul až nyní), ale když se do naší kinodistribuce jakýmsi nedopatřením dostalo Tetro a strhlo na sebe pozornost, všichni jsme se výsledku strašně divili. Přitom Tetro je z "trilogie" vlastně nejnormálnější.
Nyní tu totiž máme Twixt (respektive ho tu nemáme, u nás distribuováno není). Sledovat ho musí být mnohem výživnější pro ostřílené teoretiky, možná dokonce samotné filmaře. Coppola jako by se předváděl, co všechno umí, ovšem ne způsobem, jakým to dělají jiní matadoři se sedmi sfouknutými svíčkami za každou dekádu, ale naopak debutanti neznající míru.
Je to skutečně zvláštní a člověk neví, jak se má k výsledku postavit. Genialita na vyšší úrovni, nebo rostoucí senilita? Nějaký extrém to bude, jenže který? U někoho Coppolova formátu čelíme vždy (viz první odstavec) tendenci hledat logické důvody pro každý střih a oceňovat jeho práci jako sofistikované umění, ale co když se Francis na stará kolena vážně zbláznil? Kdyby stál za kamerou neznámý začátečník, nejspíš bychom neváhali.

Byl by moc snadný únik říct "natočil si to pro sebe a nikoho jiného". Tedy pokud nepředpokládáme, že filmař, co točí pro sebe, točí záměrně špatně. Na takovém zjednodušení vám asi taky něco nesedí. U Twixt, jakkoli vznikajícího bez ambicí dojít uznání ať v podobě tržeb, či ocenění na velkých festivalech, zůstává pořád ta palčivá otázka "proč je tak divné".
A mě nenapadá jiná odpověď než "právě proto". Coppola byl vždy velmi cílevědomý a jeho despotické chování během natáčení Apokalypsy nenechalo nikoho na pochybách, že tenhle člověk si jde za svým cílem. Tím bylo stát se velkým klasikem. Na první pohled je jasné, že po tom toužil za každou cenu. Zatímco Lucas a Spielberg si plnili sny a Scorsese točil podvratné skoro-noiry se začínajícími herci, on sháněl největší hvězdy a vytvořil rodinnou ságu Kmotr. Neriskoval jako jeho kolegové - šel na jistotu. A tak se velkým klasikem stal už v nějakých třiceti, čtyřiceti letech. Zřejmě se mu ten status postupně omrzel a velmi pozvolna se pokoušel o nějaká oživení - například velmi stylovým Drákulou. Jenže zjistil, že velké produkce musejí vždy hledat diváka, a to on neměl za potřebí. Hodil vše za hlavu, deset let na to kašlal, až pak v rozmezí pětiletky vypustil tři na své poměry ultralevné kousky o nespokojených autorech točené extra nepřístupně... Asi to dává smysl.

Coppola si tedy užívá nově nabyté svobody plnými doušky. Tak plnými, až sklouzává k samoúčelnosti a neudržení si diváka. Měl právo to udělat a my máme právo mu to vyčíst, protože ať ho máme rádi sebevíc a úctu k němu skrýváme sebehůř, "samoúčelnost" a "neudržení si diváka" věstí ve většině případů něco nepěkného.
Twix působí zvláštní atmosférou, kdy se vám rozhodně nelíbí (nechci paušalizovat, výjimky jistě budou), ale je neskutečně těžké ho odsoudit. Vzbuzuje v člověku strach ze znemožnění se, z toho, že odhalí svou nevyspělost a diváckou neschopnost. To pramení z Coppolovy schopnosti, kterou u něj zmiňuji vždy, a sice sebejistému povýšení svého výtvoru nad diváky, kdy jeho film působí jako předurčený k obdivu. V posledních letech mu to ale dost dobře nevychází, ani jedno ze tří děl se nesetkalo s nějak plošněji kladným přijetím.
Já musím říct, že mě všechny ty tři snímky zaujaly, ocenil jsem Coppolovo gesto točit si zcela podle svého, ale vlastně se mi ani jeden "nelíbil". Ano, vážně jsem to napsal. A teď co s tím?