GOLDIE FILM

Poslední dobou se v goldies zabýváme převážně dramaty, navíc minulý týden byly rozdány Oscary. Tu pachuť oficialit je potřeba rozstřílet na padrť! V tom byl vždy mistrem John Woo, asijský zázrak, který má na svědomí nejeden žánrový kult. Přestože pokus dobýt Hollywoodu by s odstupem času nejspíš sám označil za slabší období své tvorby a většina z nás se také raději vrací k jeho domovským filmům, jeden velký akčňák mu z poflakování po Kalifornii nikdo neodpáře.

Tváří v tvář je ryzí výplod druhé poloviny devadesátých let a spolu se Skálou se přetahuje o pozici "nej" ve svém oboru. My to ale rozsuzovat nebudeme. Každý nechť upřednostní snímek sobě bližší.
Každopádně nyní objevuje naši sekci spolu s Wooem i Nicolas Cage, kterého jsme sem doposud tvrdošíjně odmítali vpustit. Právě on spolu s Johnem Travoltou rozjíždějí akčňák nejvyšší jakosti. Oba herci, tenkrát na vrcholu své kariéry, a již tehdy populární a vlivný režisér propojili explozivní scény, brakový námět a inteligentní děj velmi "chutným" způsobem.
Přitom se jen těžko se věří, že příběh superpoldy a superpadoucha, kteří si prohodili identity a tváře, zvládne vyprodukovat tolik emocí, aniž by se při bez pochyb nerealistické premise zesměšnil a upadl v posměch.

Děj sice disponuje menším množstvím akčních scén, než bývá u Wooa zvykem, ty stávající ale mají stejně brilantní choreografii jako vždy. Nejde o pověstné eskapády jako náročná pětiminutová přestřelka v Hard Boiled natočená na jediný záběr, ale za střídání wooovských zpomalovaček a zrychovaček, svižných melodií i klasické hudby nebo letadel a člunů mají "pošťuchují se " Cage s Travoltou nepopiratelný drive - spolu s kulkami a jiskrami létá vzduchem i adrenalin.
Zároveň je budován plnohodnotný příběh, který krom samotného námětu nesklouzává z cesty přesvědčivosti. Tady snímek těží jak ze slizujícího Travolty většinu stopáže v roli nemesis, co nyní žije život svého pronásledovatele, tak Nica Cage coby nevinného člověka dohnaného na pokraj sil.
Smysl pro casting zachránil vše. Zvllášť u Cage, jenž MUSÍ hrát lidi zfetované, opilé, na hranici kolapsu, nebo raději to vše najednou (zde zkusí všechny zmíněné polohy, leckdy v kombinaci). Oba se ve svých rolích cítí jako ryby ve vodě a budují přesvědčivý vztah vzájemné nenávisti i fascinace. V první řadě se ale daří to hlavní - dát hrdinům silné a přesvědčivé motivace. Námět výměny totožnosti to samozřejmě ještě posunuje na úplně nový level.

Těžko říct, jak by snímek vypadal, kdyby protagonisty ztvárnili Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone, jak bylo původně v plánu. Na jednu stranu jsme tím přišli o splněný sen v podobě ultimátního souboje dvou akčních legend, na druhou stranu se ale bez nich mohl Woo posunout k modernějšímu pojetí akce. Arnie i Sly by výsledek jistě táhli směrem k osmdesátkám. Můžeme leda tipovat, jestli bychom zemřeli blahem, nebo zklamáním. Každopádně by to byl zcela jiný film.
Jakkoli má totiž Tváří v tvář vymazlený audiovizuál, stojí právě na svém kvalitním příběhu, který je svým způsobem odvážný a originální. Akční film posunuje dál, směrem k hrdinům s hlubší psychologií, který byl později dotažen trilogií o agentu Bourneovi. Tomu neodporuje ani sci-fi námět o podivném odvětví plastické chirurgie - to zkrátka vnímáme jako extrémního hybatele děje, nic víc.

Wooova režie, která klasicky nabírá až epických rozměrů, tak má plnohodnotné opodstatnění. K tomu si přičtěme i kvalitní hudbu tehdy celovečerně debutujícího Johna Powella (dnes osvědčené značky), a máme před sebou skutečně velkolepou jízdu akce (během střelby) a napětí (během vyprávění děje).
Tváří v tvář skutečně působí velmi vysoustruhovaně, což je pro někoho oproti leckdy spontánně působícím starším Wooovým filmům nevýhoda, já si ale naopak nemůžu vynachválit tu souhru, tu promyšlenost a tu funkčnost každého prvku.