RECENZE FILMU

Do kin přichází velice očekávaná novinka Tvář vody, která pochází od známého režiséra Guillermoa del Tora. Od něho jsme dostali už spousty skvělých a profláknutých filmů, ale nyní se tvrdí, že s touto novinkou se konečně ukázal. K těmto předzvěstem rozhodně dopomáhá 13 nominací na Oscary a 7 nominací na Zlaté glóby – kde se dvě podařilo získat. Je ale novinka skutečně tak skvělá? A jak na ni budou reagovat koncoví diváci, kteří občas mají jiné názory než placení kritici?

Ve filmu sledujeme příběh němé ženy jménem Elisa, která je zaměstnaná jako uklízečka v jedné vládní laboratoři. Jelikož se uklízet musí jednoduše všude, a to i v místnostech, kde probíhají experimenty, je jednoho dne svědkem nového objektu na zkoumání. Tím je zajímavá podvodní potvora (vodní muž, chcete-li), která byla nalezena v Amazonii, kde jí domorodci uctívali jako boha a zahrnovali jí dary. Ve vědecké laboratoři jí ale žádné takové zacházení nečeká a kromě malé nádrže a pout dostává i pravidelné drsné výslechy, které jsou doplňované mučením. Každý rozumný člověk by pochopil, že po několika hodinách mlácení a týrání to monstrum jednoduše nepromluví, ale víte, jako to chodí.

Elisa se do tvora dokáže vcítit. Dokáže ho pochopit a vlastně se k němu i připodobňuje. I ona je osamocená, jiná než ostatní a i lidmi nepochopená. A jelikož je to holka statečná, naváže s vodním mužem kontakt, který vyústí v přátelství. Protože ale vědci a hlavně agent Richard Strickland nechtějí mít doma jen rybičku v akvárku, ale ve tvoru vidí spíše armádní potenciál, tak se rozhodnou k drsnějším praktikám, které by mohly, a jistě by se tak stalo, vodního muže připravit o život. Což se jeho nové kamarádce Elise pochopitelně nelíbí a tak se svým sousedem vymyslí plán jak ho zachránit.

Jak vám to všechno zní? Jako pohádka? A to přesně Tvář vody je. Je to pohádkový příběh o přátelství, lásce, uznání a i vybočení ze stereotypu. Guillermo del Toro nám opět přichystal příběh lehce fantastický, neuvěřitelný a po celou dobu příjemný, dojemný a radostný. Navíc dokázal vykreslit skvělou dobovou atmosféru 60. let minulého století. Vše zde působí jak má, to se mu skutečně povedlo. Kromě prostředí se mu povedlo sehnat kvalitní herce. Němá uklízečka Elisa v podání Sally Hawkins je sympatická postava. Sally to hraje přirozeně a chvílemi vám jí může být i líto. Jejího souseda si zahrál Richard Jenkins, který prostě zahrál svou roli, jak nejlépe dovede. Kdo mě ale zaujal, kromě další uklízečky v podání Octavie Spencer, jenž mě každou minutou bavila, byl svým výkonem záporáka Michael Shannon. Ten ztvárnil již zmíněného agenta Richarda Stricklanda a svým „záporáckým“ kukučem dodal své postavě precizní tvar. Pokud se nepletu, tak jediný on za svůj výkon nominaci nedostal, což si myslím, že se nemělo stát.

S čím jsem měl tedy problém, když herci, postavy a dobová atmosféra jsou zvládnuty na jedničku? S tím co zbylo – příběh. S příběhem jsem měl největší potíž. První polovina byla ale zajímavá! Konkrétně až k naplánování záchranné akce. Líbilo se mi seznamování Elisy a vodního muže. Samotný koncept toho, že uklízečka najde spřízněnou duši v neznámém „objektu“ a skutečnost, že se rozhodne ho zachránit, i když riskuje svůj život a životy svých přátel. Do této doby to fungovalo jako reálně zasazený příběh s lehkou fantasy zápletkou. Potom se z toho stala ale až moc pohádka.


Pokud nechcete z filmu nic prozradit, tak se omlouvám, ale možná něco nechtěně zmíním. Pro větší požitek z filmu raději dál nečtěte. Už od samotného začátku jsem přemýšlel, jak by se dal vodní muž ukrást z tajného vládního zařízení a to skrze pár obyčejných lidí. Já osobně mít neznámý objekt v laboratoři, nechám tu místnost hlídat kamerami. Celá záchranná akce by se ještě ale dala nějak pobrat. Spíš jsem nerozuměl následnému útěku tvora do města, kde si ho za celou dobu nikdo nevšiml! Následné překlenutí vztahu mezi Elisou a tvorem z přátelství na něco víc, to mě naprosto odrovnalo. A scéna v koupelně tomu nasadila korunu! V tuto chvíli jsem filmu nedával žádnou šanci. I jsem dokázal skousnout scény s agenty a sovětskými špiony. Co mi ale opět nedalo spát byl samotný závěr. Přesně dopadl tak, jak jsem nechtěl. V knize by to muselo působit krásně, přirozeně, příjemně a uvěřitelně. Na plátně to ale už nefunguje. No, však sami uvidíte.

Původně jsem chtěl novinku hodnotit ještě nižším procentem, ale s odstupem času, kdy jsem recenzi sepisoval, jsem špatné momentky z hlavy vypudil a snažil se vidět jen to dobré. Naštěstí těch lepších záběrů, myšlenek a momentů bylo ve filmu víc, tím pádem mohu hodnotit film jako lehký nadprůměr. Pokud na film vyrazíte, berte ho s nadsázkou. Je to pohádkové drama, tak k tomu přistupujte a bude se vám líbit. Celou dobu si říkejte, že nic není nemožné – však je to smyšlený příběh, skoro až nadpřirozený.