Knížky o detektivu Fandorinovi jsou údajně oblíbené po celém světě a dokonce i já mám doma jeden výtisk. Dvakrát jsem se do něj pustil, dvakrát jsem jej nedočetl, protože mě prostě „nechytl“. U filmové adaptace jsem však dokázal vydržet do konce a místy jsem se upřímně bavil. Musím ovšem přiznat, že jsem v několik momentech nebyl od vypnutí daleko a kdybych měl načtnout graf kvality (a ostatně i zábavnosti) asi by to byla hodně roztřesená sinusoida. Turecký gambit je sice primárně detektivkou, ale odehrává se na pozadí válečného tažení carského Ruska proti Otomanské říši. Zároveň by ale chtěla obsahovat funkční romantickou zápletku, občas by ráda diváky rozesmála, vyděsila a ohromila svou velkolepostí. Nic proti u režiséru Fayzievovi, ale mám za to, že podobnou žánrovou směsku by nedokázal ukočírovat ani mnohem zkušenější a nadanější tvůrce. Ve výsledku tak jakýs takýs způsobem funguje kriminální příběh a romantická linka (díky u Egoru Boreovi a Olze Krasko, kterou si pamatuji z Četnických humoresek) a jediná válečná scéna, kterou film obsahuje, mi vyrazila dech. To je ale vyváženo řadou režíjních přestřelů a smysl řady scén a dialogů (mnohdy důležitých) jsem úplně nepochopil a většinou mě ještě více zmátly. Existuje sice řešení a to podívat se na film ještě jednou, ale více než dvouhodinová stopáž mě od toho odrazuje.