GOLDIE FILM

Koukali jste někdy přes plot k sousedům? Přemýšleli, proč mají neustále zatažené žaluzie? Jaké by to bylo, kdybyste k nim přesto mohli nahlédnout? A vůbec... co kdybyste mohli sledovat život cizího člověka, jenž by o tom neměl potuchy? Není to maličko lákavé? Nefascinuje tato myšlenka všemohoucí kontroly nad bezmocnou lidskou figurkou alespoň trochu? Co kdyby bylo něco takového realitou? Co kdyby něčí život běžel v televizi? Nepodívali byste se alespoň na jeden díl? Po Truman Show budete podobné otázky vnímat úplně jinak. A nejen je.

Truman Burbank se stal obětním beránkem této myšlenky. Žije svůj zdánlivě všední život v obyčejném americkém městečku. Má klidnou práci, milující ženu, nejlepšího přítele, jemuž se může vždy svěřit, a panický strach z vody, který ho v jeho rodišti, tedy na malebném ostrově Seahaeven, drží po celý život. Proč také ne. Kriminalita tu prakticky neexistuje, domy jsou jako malované, sousedi milí a vždy usměvaví. Noviny hrdě hlásí "Seahaeven - ráj na zemi".
Když se ale Truman dostane do určité fáze života, můžeme jí říkat "prozření" i "krize středního věku", jeho ideální a dokonalý život mu najednou nestačí a začne se bouřit.
Postupně odhaluje monstrózní show na pozadí, v níž každý jeho zdánlivě svobodný krok ovládají scenáristé v čele s egoistickým režisérem Christofem. Začne jít nejen o jeho svobodu, ale dokonce i život, když se z jejich spárů snaží dostat.

Peter Weir a Andrew Niccol předložili na konci devadesátých let jeden z nejoriginálnějších námětů nejen své doby. Síla Truman Show spočívá v tom, že si na pomezí satiry a frašky hraje s motivy, které nás samotné buď napadly, nebo by nás napadnout mohly, ale nikdy bychom je nedotáhli tak daleko. Vzniklo tak chytré dílo, které je ale zároveň divákovi blízké. V tom byl vždy Weir skutečný mistr - a takových filmařů si svým způsobem vážím nejvíc. Netřeba si číst rozbory a nažhavovat mozek, abychom jejich práci pochopili, přitom nás ale obohatí o svou jedinečnou filosofii.
Čím víc o Truman Show přemýšlíme, tím víc můžeme chápat i její přesah, který se ubírá daleko za hranici vytyčenou samotným dějem. Pokud se nám do toho ale nebude chtít, stačí letmá návštěva a krátké zamyšlení nad tím, že "něco takovýho by byla fakt hrůza". Truman Show proto uspokojuje jak ty, kteří do filmů před realitou utíkají, tak ty, kteří ji ve filmech naopak hledají.

Je totiž promyšlená do naprostého detailu. Jak v prvním plánu - příběh o muži prchajícím před kamerami-, tak i v podtextu. Jako bonus nejen dějově, ale i technicky. Hry s kamerou, přesvícené scény, výběr hudby, množství nenápadných speciálních efektů, kostýmy, dokonce i formát obrazu... vše má svůj záměr.
Jak hrdina postupně objevuje velikost a dosah celého projektu, je i na nás chrleno víc a víc detailů.
Gradačně je Truman Show zcela bezchybná, z počáteční monotónnosti míříme až k vypjatému finále, v němž Truman rozpráví se samotným režisérem, ukrývajícím se kdesi v nebesích. Z příběhu jednoho mouly se dostáváme až k velikášským kompozicím, kdy se hlavní postava střetává s principy daleko většími, než je ona sama.

Tady cítím potřebu upozornit na to, že Truman Show je satira. Není a nemá tedy být "kompatibilní" s naším světem ve smyslu "to by se teď někde mohlo dít". Jako přirovnání poslouží Farma zvířat, kterou jistě znáte. Té se Truman Show velmi podobá, protože reálný svět odráží v naprosto nereálné situaci. Stejně jako při čtení Farmy je nám jasné, že Orwel vůbec nevypráví o zvířatech, při sledování Truman Show by nám mělo dojít, že rozhodně nejde jen o hrdinu pod dohledem kamer. Řekl bych dokonce, že ačkoliv se Weir do televizní kultury strefuje řádně, tvoří tato část jen jakousi slupku.
Můžeme zde pozorovat obraz nás samých, protože jsme také ovládaní vyšším principem, Systémem, který nás v přeneseném slova smyslu sleduje čtyřiadvacet hodin denně. Goldie není místo na detailní rozbor filmu, jen považuji za mírně podivné, že dle reakcí mnohých se zdá, jako by Truman Show chápali doslovně a podtext buď ignorují, nebo jim vůbec nedochází. Sice se tu opět ukazuje Weirova schopnost prodat film i v takovém případě, mně to ale přijde jako velká škoda, protože závěrečné dilema "zůstat/odejít" nabírá úplně jiný rozměr - a Trumanova volba se pak liší od volby nás ostatních, kteří v bezpečné kopuli zůstáváme nadále.

Weir tu poskytl šanci Jimu Carreymu poprvé se herecky předvést. Jimovi to vyneslo nejen Zlatý glóbus, ale i roli v Formanově Muži na Měsíci a jistě i Věčném svitu. Navíc se o něm začalo mluvit jako o velkém skrytém talentu. Bohužel tuto svoji (méně finančně přívětivou) polohu nevyužívá dost často, abychom ho mohli vnímat jako skutečně charakterního herce.
Přitom v Truman Show má velmi těžké místo člověka, který nám má na začátku připadat až trapný, malý a nezajímavý, abychom se s ním postupně ztotožňovali. A zvládá to obdivuhodně.
Krom vynikajícího Eda Harrise je tu ještě několik dalších zajímavých osobností v rovněž nevýhodné pozici - hrají herce. Tedy někoho, kdo hraje, že hraje, že není on sám. Vzhledem k tomu, že je těžké si jen představit, že by měl někdo hrát někoho, kdo někoho hraje, a je to vidět, ale není vidět, že to hraní hraje (uf), stojí potom onen skutek sám o sobě za pozornost.
Zmínit musím i vynikající hudbu, jakýsi best off výběr Philipa Glasse, která spolu s klasickými melodiemi a skladbami Burkharda von Dallwitze tvoří velmi působivý a osobitý celek.

Je asi vidět, že mám Truman Show ve velké oblibě - nebudu to tedy zastírat. Považuji ji za vrchol nejen Petera Weira, ale i filmové satiry. Je pro mě skutečně zdařilým dílem, kde se snoubí nápad, originalita, technická zručnost a herecké výkony. Jako každá správná satira navíc umí oslovit i masy. Přestože dnes už snímek maličko zapadl, má stále své příznivce a není se čemu divit.
Myšlenkově bohaté, chytré, přesto ale pochopitelné a plynulé dílo, které může udělat radost a donutit k zamyšlení. Působivým námět, který je vyždímán do posledního detailu. Ve všech ohledech povedený film. To je nenápadná Truman Show.