RECENZE FILMU

Western is dead. Nemá cenu si nic jiného nalhávat. Když dnes vzniká film odehrávající se na divokém západě, dopadne to buď kastrátem typu Vlak do Yumy, poetickým Zabitím Jesseho Jamese nebo naprostým mišmašem Johana Hexe. Všechno to jsou snímky, které se o "western" vlastně jen otírají, většinou navíc neúspěšně. Tomu se rozhodli udělat přítrž bratři Coenovi, kteří před pár lety natočili mírně přeceněné drama s prvky kovbojky Tahle země není pro starý, ale hlavně blížící se remake klasiky s Johnem Waynem, chcete-li novou adaptaci knihy True Grit, Opravdová kuráž (původní snímek je u nás nicméně propagován jako Maršál). A oficiálně se jim to povedlo víc než dobře. Přijetí snímku v Americe je opět kladnější než kladné, proto jsem, přestože mezi velké příznivce oblíbeného režisérského dua zrovna nepatřím, začal jejich novinku vyhlížet.

Po zhlédnutí jsem zjistil, že někdy skutečně nevím, co chci. Když jsem před nějakým rokem psal recenzi na jejich Seriózního muže, doufal jsem v ní, že se Coeni dají dohromady a přestanou plácat páté přes deváté. Jinými slovy jsem věřil, že když přestanou být tak strašně, no, coenovští, budou mít jejich filmy větší smysl. A oni mě vyslyšeli. True Grit byste (krom pár scén, hlavně těch, ve kterých někdo zemře) jen těžko přiřadili k Fargovi nebo Big Lebowskymu, natož pak k Po přečtení spalte a dalším jejich provařeným flákům. Občas možná připomene Tahle země není pro starý, ale i tak jsem měl pocit, že se páni režiséři skutečně oprostili sami od sebe, což by mělo být dobře.
Je jistě tvůrčím záměrem, že snímek působí jakoby vytržen z doby největšího rozkvětu westernu a nepřináší nic víc a nic míň než efektní ohlédnutí. Docela se ostatně daří zachovat jak atmosféru filmové předlohy, tak i celého žánru, což bude jistě plus. Jenže se nemůžu ubránit jistému zklamání. Doufal jsem, že Coeni žánr někam popostrčí. Svým ojedinělým přístupem naznačí cestu, kterou by se mohl vydat, aby přežil. Takovou úlohu ale Opravdová kuráž splnit nedokáže. Je to spíš relikvie vytažená z almary, oprášená a vystavená publiku, které se během jejího prohlížení podiví, na jaké filmy se to tenkrát chodilo do kina. Místo nového začátku jsme tak spíše svědky dalšího hřebíčku do rakve, který jako by dokazoval, že western už dnes nemá zastání, nepůsobí obsažně, nově a živě. Je jako cizí prvek, který překvapí leda svojí odlišností.

Mladá dívka (Steinfeld) za doprovodu maršála Roostera Cogburna (Bridges) a texas rangera LaBoeufa (Damon) vyrazila na cestu za pomstou. Zbabělý Tom Chaney (Brolin) zabil jejího otce. A to neměl. Je to skutečně až tak jednoduché. Zároveň ale poskytující spoustu možností probudit v nás nějaké ty emoce. Bohužel se ale neubráním pocitu, že se žádné nedostavily. Roli v tom určitě hraje ničím neoživené tlačení na retropilu a oldschoolovost za každou cenu, kvůli nimž příběh funguje silně odtažitě a nepřirozeně. A vlastně ani samotné dění moc šancí na pořádné zaujetí nenabízí. Pomocí pěkné hudby, místy mírně evokující originál, se například snaží prodat přebrodění řeky jako nějaký silný zážitek - to skutečně nefunguje. A nedokážu pochopit, jak strašně bez citů působí scéna, kdy se hrdinka konečně setká se svým protivníkem. Stejně jako se sem ne vždy hodí Coenovic samozřejmé zabíjení.
Přestřelky jsou vrcholem westernu, True Grit se jim ale vyhýbá (stejně jako originál). Jak jsem již uváděl, se tu Coeni snaží nebýt Coeny, takže se alespoň jedné efektní konfrontace nakonec dočkáme. Bridges jedoucí na koni proti čtyřnásobné přesile v ní konečně vytasí kolty. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že v Maršálovi byla podána lépe. Asi i díky přece jenom výraznější Bernsteinově hudbě silně kopírující jeho Sedm statečných. A hlavně mému většímu zájmu o hrdiny.

True Grit mi připomíná stále aktuální pokus o oživení akčních osmdesátek v podobě Expendables, Losers, A-Teamu, Predátorů, RED, Machete, Zatím spolu, zatím živí, Cop Out a dalších... a dalších. Během sledování oněch filmů se povětšinou skutečně bavíte, ale někde hluboko ve vás (nebo alespoň ve mně) hlodá otázka: "Proč se koukat na tyto napodobeniny, když mnohem autentičtěji a živěji poslouží originál?" Stejně tak se ptám, proč se rozplývat nad atrapou klasického westernu, když si z půjčovny můžu přinést deset klasik, které paradoxně působí méně "zatuchle" než tato horká novinka - jednoduše proto, že nebyly točeny se záměrem být zastaralé, ale zábavné? A teď rozhodně nemluvím konkrétně o Maršálovi, ale spíš o jakémkoli westernu z šedesátých let.
Coenům naprosto uniklo, že každý filmař (s jejich ambicemi, samozřejmě) by měl kinematografii někam posouvat, ne stát na místě a rozhodně ne couvat. I retro může být něčím objevné. I retro může mít opravdovou kuráž. Stejně tak jsem měl nedávno pocit u Let Me In, že technická úroveň přichází vniveč, protože výsledek mi nenabízí nic, co bych skutečně potřeboval. True Grit má samozřejmě oproti Let Me In výhody.
Větší jména, slavnější předobraz, technická stránka dopadla ještě lépe, herci jsou opravdu skvělí. Originál už "uležel", takže tvůrci vědí, které silné momenty citovat, které bude lepší poupravit, popřípadě přidat. A hlavně - originál, i když zůstává slavným, nevidělo mnoho lidí. Základní pravidla pro dobré a smysluplné remakeování tedy Kuráž splňuje. Je z dnešního pohledu lépe natočená než předloha a připomene téměř zapomenutý námět. Za to pochvala.

Opět odmítám nějak výrazně chválit herecké obsazení. Coeni herce hlídat umí a s touhle sestavou navíc nejde udělat chybu. Vlastně jediná role, jejíž obsazení není sázkou na jistotu, je čtrnáctiletá Steinfeld. Právě ona mě strašně nudila a její zájem, její vztek a její hněv se ani jednou neukážou naplno (nebo vůbec nějak). Předpokládám ale, že emocionální prázdnota je nějaký záměr bratří Coenů. Ono u tohohle dua lze vlastně všechno svést na záměr. Nejspíš oprávněně. Nepochybuji o tom, že je Opravdová kuráž přesně taková, jakou si ji autoři představovali. Jen nevím, jestli mi něco takového stačí. Nebo spíš - vím, že mi to nestačí, ale uvědomuji si, že mnoho diváků bude naopak nadšeno, stejně jako chválou nešetří ti za mořem. Western na okamžik vystrčil růžky. Je přesně takový, jak by ho s dnešní technikou filmaři tvořili před padesáti lety. A jestli to tak být má, nebo nemá, to asi zůstává na vkusu každého z nás. Z mého pohledu ale True Grit ona proklamovaná kuráž, která by ji mohla jedině prospět, chybí. Mimo jiné.