GOLDIE FILM

Dnešní goldie se bude zabývat jedním z nejkontroverznějších filmů všech dob. Vlastně vyvstávají otázky, zda se máme propagandě nejhrubšího zrna vůbec věnovat. Jak k ní přistupovat? Ignorovat takové počiny, nebo před nimi naopak oči nezavírat, protože ať chceme nebo ne, jsou součástí světové kinematografie? Myslím si, že pokud máme cokoliv kritizovat, musíme to v prvé řadě velice dobře znát. Můj následující text ale nebude kritikou. Triumf vůle chci spíše představit, nastínit některé základní premisy a fakta tak, aby se každý čtenář mohl rozhodnout, zda se na takový film vůbec podívá. Pokud si divák následně utvoří vlastní názor a o problematice, byť jen na chvíli, popřemýšlí, bude to jedině dobře. V tomto případě se nelze nepohybovat na šikmé ploše, proto se budu snažit jakýmkoliv soudům z mé strany vyhnout.

Na počátku všeho stála zakázka od samotného Adolfa Hitlera. Chtěl, aby vznikl film, který by stranu NSDAP a především jeho představil v tom nejlepším možném světle. Cílem snímku bylo Hitlera glorifikovat a ukázat jej jako mocného muže, k čemuž si režisérka Leni Riefenstahlová dopomáhá například střihem nebo kompozicemi záběrů. Triumf vůle měl být obrazem NSDAP, proto se vysílal nejen v Německu, ale i v ostatních zemích. Nutno podotknout, že po druhé světové válce jej mnozí citovali v dalších dokumentech a že způsob zobrazení Hitlera, jeho nohsledů a vůbec celé doby se dodnes příliš nezměnil. Estetické kvality tomuto dílu nelze upřít, propagandu a manipulaci s divákem také ne. Triumf vůle je vnímán jako historický dokument, jakýsi doklad doby. Můžeme jej brát jako ideální prostředek pro poučení se do budoucna. To, co je vizuálně líbivé, ještě nemusí být nutně dobré. Mnohdy je tomu přesně naopak. Krásou se velice podle maskují hrůzné skutečnosti.

Na dlouhé debaty je i osoba samotné režisérky Triumfu vůle, německé herečky, tanečnice a posléze filmařky Leni Riefenstahlové. Hitler ji pověřil natočením dokumentu, který měl zmapovat šestý sjezd NSDAP, který se konal roku 1934 v Norimberku. Sama zpočátku s přijetím úkolu váhala, ale nakonec souhlasila. Dodnes se diskutuje o tom, zda byla Riefenstahlová fanatickou zastánkyní nacismu nebo „jen“ kariéristka, která vycítila svou šanci. Talent a estetické cítění jí nechyběly, pro tvorbu Triumfu vůle se hodila dokonale. Můžeme ji považovat za vychytralou a také naivní.
Po válce, kdy strávila několik let ve francouzském zajetí, se hájila tím, že natočila ryzí dokument, který lze zařadit mezi cinéma-vérité, a zároveň pouze zdokumentovala sjezd strany. Že film ale překračuje etické normy a s divákem manipuluje, musí být dnešnímu poučenému divákovi jasné. Navíc proti tvrzením Riefenstahlové hovoří mnoho důkazů. Jisté je, že předválečné slávy už později nikdy nedosáhla. Zájem o Riefenstahlovou jako ženu-režisérku vyvolal až nástup feminismu o několik desítek let později. Její filmy fascinovaly svou formální krásou a poněkud se zapomínalo na jejich historickou hodnotu a traktovanou propagandu.

Hitler sám Triumfu vůle vymyslel název. Riefenstahlové poskytl podmínky, o jakých se jiným filmařům ani nesnilo. Byly postaveny nové silnice, mosty a budovy, vhodné pro natáčení a doslova fotogenické. Celý Norimberk lidé na povel vyzdobili nacistickými symboly. Štáb čítal neuvěřitelné množství kvalitních a schopných kameramanů, střihačů a jiných spolupracovníků. Z místa natáčení se stala jedna obrovská scéna. Natočení esteticky působivé propagandy tak nic nestálo v cestě. Nacistická strana mohla být ukázána v dobrém světle přesně tak, jak Hitler zamýšlel. Vznikl ohromující film, který dokáže diváka srazit na kolena stejně, jako to například v minulosti dělaly církevní stavby, všechny ty ohromující chrámy tyčící se kamsi do výše. Snímek Hitlerovi jistě usnadnil přesvědčení dosud nerozhodnutých Němců.

Triumf vůle je ideálním snímkem k polemice na téma etika a film či ještě lépe etika a dokumentární film. Etika se k filmu váže mnoha aspekty, jedním z nich je polemika na téma formální dokonalost versus hrůzný obsah. Právě dokonalá forma totiž snadno obrousí hrany a my pak dílo vnímáme méně kritičtěji. Vytváří se zde paralela ke Griffithovu Zrození národa. Opět se jednalo o esteticky působivý snímek, ovšem dle mnohých hodně rasistický. Griffith se díky Zrození národa stal terčem kritiky. V případě Triumfu vůle estetické hodnoty překonávají jeho propagandistický účel.

Ohromující, dokonalý, mytický, ale strašlivý. Těmito přívlastky se Triumf vůle častuje. Padají slova jako dechberoucí mistrovské dílo a nejsilnější propagandistický film, jaký kdy byl natočen. Není se čemu divit. Riefenstahlová vsadila na monumentálnost. Vidíme davy na první pohled šťastných, jásajících a skandujících lidí včetně mládeže, ohromné masy sešikovaných vojáků, všude jsou německé orlice nebo hákové kříže, nezbytné symboly doby. Režisérka využívá montáže i rytmu střihu, aby zapůsobila přesně tak, jak chce. Všechno je precizní stejně, jak nám velí konvence v souvislosti s německým národem. Vizuální dokonalost tkví v netradičních úhlech kamery, kompozici záběrů. A aby bylo dílo dokonáno, samozřejmě zazní jímavá hudba. Pokud vás nestrhne obraz, pak Wagnerova opera, vojenské písně a potlesk ano.

Prvních několik desítek minut se obejde beze slova. Zní tklivá hudba, z mraků postupně sestupuje „hrdina“ – Hitler. Hlavu mu zalívá slunce. Přicházejí klasické záběry na jásající davy, které nadšeně zdraví svého vůdce a potvrzují tak jeho moc a charisma. Snímek hraje na city i v rámci mezititulků. Divák je masírován hesly, která kritizují doby minulé a velebí nadcházející – nastane německá obroda, samozřejmě pod vedením Hitlera. Další část filmu střídá pečlivě komponované záběry na radující se mládež a pracující lid s těmi, které zobrazují projevy všech nacistických pohlavárů. Jsme svědky vojenských přehlídek ku příležitosti smrti Hindenburga, ale tušíme, že je to exhibice Hitlera. Všechno končí nacistickou hymnou Horsta Wessela. Jak je vidět, Riefenstahlová moc dobře věděla, co dělá. Snímek dokáže diváka dokonale zmanipulovat a přesvědčit. Za estetickou krásou skrývá hrůzu, která následovala. Přesto ale není dobré před Triumfem vůle zavírat oči. Naopak je třeba mít oči doširoka otevřené, abychom mohli všechno kriticky vstřebat.