princ: Odpovězte mi, chcete mě, nebo ne?
Popelka: Dám vám hádanku a když ji uhádnete... Poprvé - tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Podruhé - klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není.
král: Co si to tam...?
královna: Uklidni se, však se to dozvíš.
Popelka: A potřetí - šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.
(Princ kroutí hlavou, že neví.)
Popelka: Škoda. Dokud nebudete znát odpověď na mou hádanku. Sbohem.
(Popelka utíká pryč.)

princ: Tak mi alespoň naznačte, kdo jste.
Popelka: Proč to chcete vědět?
princ: Protože jsem si právě teď vybral nevěstu a nevím, kdo to je.
Popelka: Tiše princi, poslouchají nás.
princ: Ať si poslouchají. Vyvolám to třeba na celý svět, že se mi štěstím točí hlava, že jsem se zamiloval, a že budu mít svatbu.
Popelka: Na něco jste přitom zapomněl.
princ: Na co?
Popelka: Zeptat se nevěsty, jestli by vás chtěla.
princ: Vy byste mi dala košem?
Popelka: To by byla ale troufalost, co?

princ: Povězte mi, kdo jste?
Popelka: Neumíte to poznat sám?
princ: Tak odkryjte závoj.
král: Já ho nepoznávám.
královna: Dělá jen to, co sis přál.
král: Ale kdo je ona?

princ: Kdo jste?
Popelka: Chcete mě zpovídat, nebo tančit?
král: Kdo by to jen mohl být?
královna: Snad to poví sama. Jak synáček zapomněl na to kácení stromů.
král: Podívej se na ten ladný pohyb. Neměl bych ji pozvat sem?
královna: Ať si spolu nejdřív zatančí.
král: S tím naším nemehlem?
královna: Aby ses nedivil.

Popelka: Dobrý večer, výsosti. Děkuji vám za pěkné přivítání.
princ: Totiž já vás... Promiňte, překvapila jste mě.
Popelka: Já myslela, že mi jdete vstříc.
princ: Ne naopak, chtěl jsem odejít.
Popelka: Tak to vás nesmím zdržovat.
princ: Ale už nechci. Smím prosit?
Popelka: Nebylo by to lepší s hudbou?
princ: Proč nehrají, preceptore? Hrajte!

(Popelka po princi hodí sněhovou koulí.)
princ: Nejel tudy takový myslivec?
Popelka: Proč se ptáš?
princ: Tak jel, nebo nejel?
Popelka: Kdepak, v celém lese, kam jen dohlédneš, je jenom jedna cácorka, pískle.
princ: Pojď dolů.
Popelka: Pojď ty nahoru.
princ: Povídám ti, pojď dolů.
Popelka: Povídám ti, pojď nahoru.
princ: My už jsme se někde viděli, ne?
Popelka: To bys mi musel připomenout.
princ: Tady v lese, ty ještěrko, ale dnes mi neutečeš.

Vítek: Aneb, jak praví básník: z toho mračna nenaprší.
princ: Aneb, jak pravila ta malá holka: až naprší a uschne!
Vítek: Hele!
preceptor: Urození pánové, urození pánové!
princ: Jedem!
preceptor: Tak co bude s tím učením?!

Kamil: Po hodině tance, chvilka konverzace.
(princ ho kousne do prstu)
Kamil: Au! Výsosti, rozhodla jsem se, že mě požádáte o ruku. Souhlasíte?
princ: Nikoli, krásná komteso. Ctím váš starodávný rod a kořím se vaší nevýslovné kráse, ale mé srdce patří navždy štvanici, střelbě a jízdě o závod. Takže ze svatby nebude nic.
(smích)

preceptor: Výsosti! Výsosti, co mně to děláte? Výsosti, vaše studium!
princ: Do lesa!
preceptor: Výsosti!

(Popelka ujíždí na princově koni.)
Vítek: Zláme si vaz.
Kamil: To špatně skončí, tvého Grošáka se bojí i štolba.
princ: Zatracená holka bláznivá, musíme za ní.
Popelka: (na Grošáka) Běž k pánovi, běž.
Kamil: To jsem blázen. Poslouchal ji jako beránek, divoška.
Vítek: Zasloužila by.
princ: Jedině metál, pánové. Za to, jak nás doběhla.

Kamil: To je ona.
Vítek: Jiná tu není, jak račte vidět.
princ: Dyť je to malá holka.
Vítek: Neopeřený kuře.
Kamil: Pískle.
(Popelka stáhne princi čepici do čela.)
princ: Podívejme, ono by se to chtělo prát.
Kamil: Ono by to možná chtělo pětadvacet.
Vítek: Nebo vyválet v trní.
Popelka: Až naprší a uschne, pitomci.
princ: My ti to teprve spočítáme, ty cácorko neopeřená!
Popelka: Snad by ses nepral s malou holkou, takový mužský!

Popelka: Přinesls mi můj střevíček?

král: Jestli já jsem takhle vyváděl kvůli ženění...
princ: Jenomže ty sis bral maminku, kdežto mě vnucuješ samý cizí holky.
(Královna skrývá smích.)

král: Já žasnu. Vidím, že do dneška jsem neznal princův vkus.

královna: Tak už se nad ním, prosím tě, slituj.
král: Jen ho nech. Aspoň s ním bude lepší řeč.

král: (k princi) Snad už ses nezadýchal? Dám ti zahrát něco rychlejšího.

princ: To budu raději kácet stromy.
král: Jak chceš. A začni hned.

princ: Čí je to šíp?
Popelka: Odpusť mi to.
princ: Kdo jsi?
Popelka: Myslel jsem, že už nechceš vystřelit.

princ: Nebo toho umíš ještě víc?
Popelka: Mrzí mě, že se zlobíš.

princ: My už jsme se někde viděli?
Popelka: To bys mi musel připomenout.

macecha: Vincku, ať připraví koberec až k saním.

matka: A kdo tu uklidí a nakropí prádlo?
Popelka: Však já bych to do rána všecho stihla.

macecha: Ty nemehlo, nemohla sis pospíšit?

princ: Opravdu už tu žádná není?
Vincek: Jakpakby ne. Popelka.

princ: Poznám ji podle střevíčku. Ta, které padne, bude moje žena.

princ: Proč si nechce vyzkoušet svůj střevíček?

princ: Nevím, jestli je princezna, ale je krásná.

princ: Otevřete... Otevřete... Tak otevře někdo?
hospodyně: Co se děje, Vincku?
Vincek: Co tu chcete?
princ: Nepřijeli jsme ve zlém.
Vincek: Tak proč tedy?

král: Co když se zamiloval?
královna: Nic jiného sis nepřál.
král: Bez mého svolení?

král: Co si to tam...
královna: Uklidni se, však se to dozvíš.

princ: Vy byste mi dala košem?
Popelka: To by ale byla troufalost, co?

král: Já ho nepoznávám.
královna: Dělá jen to, co sis přál.
král: Ale kdo je ona?
královna: Jsi nedočkavější než tvůj syn.

Dora: Proč si nesundá ten závoj?
macecha: Asi pod ním schovává velkej nos.

Popelka: (k Juráškovi) Nezlob se, už jdu.

Popelka: Škoda, dokud nebudete znát odpověď na mou hádanku, sbohem.

Popelka: Jurášku, kde ses tady vzal a kdo tě osedlal?

Popelka: Rozárko, ty myslíš?

Popelka: Jak se ti líbím, tajtrlíku?

Popelka: Zmůžeš to? Pravda, hravě.