GOLDIE FILM

Minule jsem do naší "síně slávy" uvedl Klub rváčů. Jen těžko se mi hledá film podobně stylový, není to však nemožné. Stačí se vrátit o nějakých padesát let zpět, do roku 1949, kdy vznikl jeden z nejstylovějších filmů všech dob. Britsko-americký Třetí muž Carola Reeda, ztělesnění noiru tak, jak se ho dnes přes veškeré snahy nedaří napodobit. Film s jiskrou, která nevyhasla ani po čtyřiašedesáti letech, a to není jen slušnost, to je fakt!

V první řadě, možná trochu paradoxně, se zadařilo díky překvapivě lehkému, ale o to platnějšímu zachycení doby. Nacházíme se v pobořené, válkou zdevastované Vídni, kde se po ulicích stále prohánějí spojenecká vojska a okupační/osvobozenecké armády udržují pořádek a správu. Střetá se zde zašlý lesk kaváren a tančíren devatenáctého století s všudypřítomnými hromadami suti a utrpením, které snad už skončilo, jen se z něj městu zatím nepodařilo povstat.
Američan a spisovatel laciných románů Holly Martins (Joseph Cotten) sem přijíždí pomoct svému příteli z dětství Harrymu Limeovi (Orson Welles), jen aby zjistil, že místo na návštěvu dorazil na pohřeb. Harryho před pár dny srazilo auto. Byl na místě mrtvý, jak se dozví od domovníka. Nebo vlastně nebyl, jak naznačuje záporácky vyhlížející baron?
Na Hollyho padá stín podezření, začíná se pouštět do vyšetřování proti vůli místní policie i armádních velitelů a zjišťuje, že Harry nebyl zrovna svatoušek, ale spíš místní gangster parazitující na zbídačených Rakušanech. Vinou jeho ředěného penicilinu dost možná zahynuly desítky lidí.

Nevyhnu se spoileru, ale to snad u tak starého filmu není problém. Navíc vám asi stejně přijde divné, že by Orson Welles, jeden z největších filmařů všech dob, ztvárňoval někoho, kdo je již před začátkem děje zabit. Až zhruba po hodině vyšetřování se ukazuje, že Harry smrt fingoval, aby mohl znovu začít podvádět s čistým štítem.. Před Hollyho a československou utečenkyni a bývalou Harryho milenkou Annou Schmidt (Alida Valli) se nyní staví otázka, jestli upřednostnit dávné sympatie vůči okouzlujícímu zločinci, nebo ho vydat do rukou zákona.
Spoiler to skutečně je, i když prozrazovaný samotnými tvůrci dobovou propagační kampaní. Ve filmu Wellesovo entrée nepřipraveného diváka přesto překvapí a není prozrazeno do posledního okamžiku. Jde trochu o z nouze ctnost - Orson na natáčení do Vídně dorazil o čtrnáct dnů později, předtím nebyl k nalezení. Vědělo se jen, že "cestuje kdesi po Evropě". Proto byl režisér nucen Harryho dlouho zahalovat stíny a nezabírat jeho obličej, tedy musel využít prvky, díky nimž je dnes Třetí muž snad vůbec nejznámější.

Když už Orson dorazil, ukradl si pro sebe každou jednu scénu, v níž vystupuje. Jeho výkon skutečně okouzlí a dává tušit řadu dalších "hodných zlých", k nimž se kinematografie nejednou vrátila, i když spíš mnohem později.
Dobové zdroje si sice šuškaly, že Welles razantně přepisoval scénář nejen své postavy a mluvil Reesovi do režie, to však celý štáb včetně Orsona vždy popíral a jediné jeho zasáhnutí do scénáře měl být (rovněž kultovní) monolog o kukačkových hodinách. Nemůžeme tedy strhávat veškerou pozornost k němu, jakkoliv se to zdá nevyhnutelné. Mnohem víc času trávíme s Josephem Cottenem, hercem, jehož osud se s tím Orsonovým nespojil poprvé - vždyť svou kariéru začal jako druhá hlavní hvězda v Občanu Kaneovi.
Charismatický Cotten se sice se svým velkým mistrem nemůže měřit ve schopnosti strhnout divákovu pozornost, jistě ale patří k nejlepším hercům své generace a stále se nemůžu zbavit pocitu, že si zasloužil mnohem víc velkých rolí, než kolik se mu jich dostalo.

O pozornost naštěstí nebyl připraven Reed. Jeho stíny zahalená režie plná krásných obrazů, ale i břitkých dialogů nejde přehlédnout. Třetí muž i díky jeho dynamickému pojetí nikdy nebyl klasikou - stále je to živý, veskrze zábavný film, který vyvrací pověst noirů coby snímků utápějících se v prvoplánové temnotě. Rozverná ústřední melodie mluví za vše.
Přesto bychom zde našli hodně přesahu. Musíme si uvědomit, že Třetí muž přišel v době jedné z největších krizí humanitních ideálů, kdy zobrazení rošťáckého parazita, kterým opovrhujeme, ale druhou stranou je nám sympatický, předznamenávala poměrně závažnou otázku.
Byla to doba kontrastů stejně výrazných jako černá a bílá barva, které obě mají ve filmech noir tak silné uplatnění. Právě slovo "kontrastní" pak Třetího muže vystihuje nejlépe. Zčásti odlehčená zábava, zčásti těžké pohlédnutí na místa, kam se západní diváci dívali jen neradi - na hranice východní Evropy povětšinou ponechané napospas Rusům, kde se nejvíc dařilo těm, co uměli vytěžit z utrpení jiných.