RECENZE FILMU

Danny Boyle se svou tvorbou posledních let od Milionáře z chatrče po režírování otevíracího ceremoniálu olympiády natolik ulepil od cukříku, že je jen v pořádku, že se zase jednou pokouší připomenout svou druhou, chvíli nevyužívanou polohu. Mnozí mu vytýkají, že Trance se stal jen hlasitým vykřikováním "já na to pořád mám", na druhou stranu, byla někdy tvorba hyperaktivního Brita jiná, ať se věnoval rodinným filmům, nebo větším odvazům? A vadí to?

Simon (James McAvoy) pracuje v dražební síni a jednou z jeho povinností je postarat se o umělecká díla, když jsou v ohrožení. Pro zločince Francka (Vincent Cassel) se tedy stane logickou volbou, když potřebuje komplice ohledně krádeže velmi vzácného obrazu. Během přepadení ho však Simon zradí, obraz někam ukryje, praští se ho hlavy a na vše zapomene.
Když Franck po velmi nevybíravém výslechu zjistí, že Simon nejspíš nelže, přikáže mu vyhledat pomoc hypnotizéra, protože v transu se snad podaří oživit porouchanou paměť. Hrdina tedy skončí u Elizabeth (Rosario Dawson), jež velmi brzy dojde k názoru, že na celé situaci by si i ona sama mohla přivydělat nad rámec klasické mzdy. Chová se však natolik podivně sebevědomě, až se zdá, že ani ona se do podivné hry nepřipletla náhodou.
Od samotného počátku jsme na pochybách, co konkrétně o situaci tato trojice postav ví, co před sebou navzájem tají a co si naopak vymýšlí. Připočtěme k tomu nejistotu, kde začíná a končí hypnóza, a máme tu opravdový guláš.

Jde o Boyleův záměr, který přiznával od začátku produkce. Cílem Trance má být především zamotat nám hlavu, zbytek následuje až v další řadě. Ke konci sice nastává "velký twist", jenž přece jenom dodá prakticky všem činům motivace (pokud se mu rozhodněte věřit), rozhodně však není možné k tomuto závěru dojít předem. Vždy tak máme například problém s tím, komu fandit, komu důvěřovat, protože si uvědomujeme, že o nikom toho nevíme zrovna mnoho.
Celou dobu jsme si vědomi, že nejvyšším loutkářem může být kdokoliv z trojice a dokud se skutečnost sama neodhalí, my ji rozhodně nerozlouskneme. Boyle nám nedopřává jasné vysvětlení pravidel a vyřčení konceptu, aby se šlo v jakémkoliv bodu filmu zorientovat, a nenabízí oddělené stupně reality a hypnózy - vše je jakoby zamotáno do sebe, bez jasných okrajů a hranic.
Trance bývá docela často srovnáván s Počátkem, do toho bych se ale já osobně ve větší míře nepouštěl. Záměrem Nolana a Boylea bylo pokaždé něco jiného, a bylo by nejspíš špatně, kdyby Počátek vypadal jako Trance a naopak.

Přesto možná uhlazenost Počátku Trance trochu škodí, protože diváci mají pocit, že když je film s podobným námětem "jen" natripovanou jízdou, jde o chybu. Jenže s tímhle předpokladem nemůžu souhlasit.
Trance coby skvěle zrežírovaná šílenost, která vás nutí neustále pochybovat a tápat po motivacích a cílech, má nepochybně náboj a kouzlo. V minulé recenzi na Jen bůh odpouští jsem si na nevysvětlování pohnutek postav v daném kontextu stěžoval, na rozdíl od Refna k tomu ale tentokrát dochází stavem přetížení, ne nedostatkem informací.
Zaujme také snaha Boylea být silně odvážný při zobrazování nahoty a násilí. V tom se Trance pohybuje na hranici samoúčelnosti, zvlášť když na nás stejně nejsou převedeny intenzivnější emoce z těchto konkrétních scén.

Jenže Boyle byl vždy v první řadě cirkusák a jisté audiovizuální kudrlinky, které lze s klidem označit za zbytečné, k němu prostě patří. Jeho filmy jsou vždy barevné, rychlé, dynamické a nikdy se neohlížejí zpět. Snad až na Sunshine, jež však jako výjimka především potvrzuje pravidlo.
Nechci ani říct, že Trans má vždy vyloženě extra dravé tempo - několikrát se nebojí zpomalit. Nakonec přesto neskončím u víc opotřebovaného tvrzení, než že přirovnám Dannyho film k celovečernímu hudebnímu klipu. Jenže ono se to opravdu dá jen těžko vystihnout lépe. Ani Trance nedopadá jinak a ani Trance nemám potřebu to vytýkat. Jako vždy mám totiž z Boylea především pocit, že coby režisér nepřestává být v první řadě hračičkou, že do každého svého filmu dává energii a zápal debutanta, který vkládá do svého díla vše, co v sobě má. Nevím o dalším oscarovém režisérovi, který by tak okatě ignoroval "povinnosti" k této ceně vázané a dál si točil své malé filmy pro své věrné diváky.