GOLDIE FILM

Tennessee Williams, americký dramatik, jehož hry se staly klasikou a na divadelních prknech se objevují dodnes. Elia Kazan, americký režisér tureckého původu, jenž kromě společenskokritických filmů proslul i převodem her současných amerických dramatiků na plátna kin. Pokud se při tvůrčí činnosti spojí dva výjimeční autoři, jako v tomto případě, nemůže nevzniknout nic jiného než klasické dílo světové kinematografie. Tramvaj do stanice Touha má aspekty stát se prvotřídním dramatem. Ostatně filmová historie pozici tohoto snímku v rámci nestárnoucích klasik jen potvrdila.

Tramvaj do stanice Touha spatřuje světlo světa roku 1951, kdy do kin přicházejí další klasiky jako Američan v Paříži nebo Africká královna. Film, jehož předloha byla sama oceněna prestižní Pulitzerovou cenou a stala se klasikou světového dramatu, se mezi konkurenty rovněž neztrácí. Tři herecké Oscary doplňuje jedním za výpravu, ovšem dalších osm nominací už proměněno není. Těžkou pozici měl zvláště překvapivě neoceněný Marlon Brando, jenž prohrál souboj s Humphrey Bogartem, excelujícím v Africké královně. Zvláště dnešním divákům skutečnost, že zrovna on, který si film ukradl tak trochu pro sebe a který byl přinejmenším vynikající, odešel s prázdnou, leží v žaludku.

Příběh je silný a propracovaný. Na něm a na postavách ostatně stojí drama jako takové, takže ani film nemůže být jiný. Vše začíná zdánlivě nevinně, k mladým manželům Stelle a Stanleymu Kowalským se nastěhuje Stellina sestra Blanche. Divák začíná tušit, že právě tady je semeniště budoucích problémů a dějových zvratů. Je to jako v životě, podobná soužití nikdy nepřinášela dobrotu. Blanche ztratila chátrající rodinné sídlo, je vyhozena ze školy, kde působila jako učitelka, nemůže zaplatit daně a sestra se pro ni jeví jako poslední útočiště a záchrana. Napětí, a to nejen sexuální, panuje zvláště mezi Blanche a jejím švagrem Stanleym, který si myslí, že jim zatajuje pohádkové jmění. Stella se nakonec dostává do nezáviděníhodné pozice, musí si zvolit, zda dá přednost pološílené a milované sestře Blanche, nebo svému neméně milovanému manželovi. Pro jednoho z nich se musí rozhodnout. Rozhodnutí nebude jednoduché a ať to dopadne jakkoliv, bude se pravděpodobně nenávidět, protože jednomu milovanému člověku tak jako tak ublíží.

Postavy jsou pečlivě propracované a jejich konflikt přináší do filmu to správné napětí. Stella působí jako jakési pojítko mezi naprosto rozdílnými osobnostmi, sestrou Blanche a manželem Stanleym. Blanche je křehká, úzkostná žena s nevyjasněnou minulostí. Umí být ale i proradnou mrchou a bláznivou ženskou. Byla tvrdě zkoušená životem, což se podepsalo na její psychice. Nemůže se přenést přes to, že není tím hýčkaným dítětem žijícím v relativním luxusu, stále se chová aristokraticky, je to pobledlá kráska, jejíž oči dávají tušit ten dávno vyprchaný lesk. Naproti tomu Stanley. Mladý a neodolatelný svůdce, svalovec s živočišným chováním, cholerik, možná trochu primitiv, ale přímý, ač upocený a neotesaný, tak nesmírně přitažlivý. Mezi oběma postavami panuje erotické dusno, které prostupuje celým filmem a dělá ho tíživým. Vyhrocené a depresivní drama bylo právě kvůli své přímosti cenzurováno a celá verze se objevila až v devadesátých letech minulého století.

Vivien Leigh jako Blanche a Marlon Brando jako Stanley vedle sebe nemohli vypadat více kontrastně. Brando, který tady položil základ prototypu nového svůdce, přichází s na svou dobu velice inovativním herectvím, herectvím civilním, jak to ostatně praktikoval v herecké škole Actors‘ Studio, kterou sám Elia Kazan založil. Naproti tomu je postavena typicky divadelní herečka Vivien Leigh. O jejím přehrávání se mnoho mluvilo už v souvislosti s klasikou Jih proti Severu, mluví se o něm i v souvislosti s Tramvají do stanice Touha. Ovšem takové řeči nejsou ani tady na místě. Vedle Marlona Branda sice působí teatrálně, jenže právě takový styl herectví byl ve své době normální. A filmy, herectví zvláště, by se měly posuzovat v dobovém kontextu.

Propracovanost charakterů, psychologických pohnutek postav, dialogů a monologů, scénáře samotného je, jak už bylo napsáno, přítomna. Jelikož se původně jedná o divadelní hru, měli byste jako diváci tušit, že postav se tu neobjeví mnoho, že se vše bude odehrávat prakticky v jedné místnosti. Pokud tohle zákonitě očekáváte, nemůžete být zklamáni. Dusná atmosféra, napětí, čistokrevné drama brnkající na romantickou strunu. Ne sladkobolně romantickou, ale na tíživě romantickou, ba spíše erotickou. Nestárnoucí film, který nám dodnes může mnohé říct, je nadčasový.