GOLDIE FILM

Danny Boyle: oscarový režisér? Ještě před pár lety by mi to znělo jako nesplnitelná pohádka. Nechci říct, že na takové ocenění není dost dobrý, to rozhodně ne. Spíš by se nabízelo, že je na něj dobrý až moc, i když ani to úplně neodpovídá pravdě. Točí zkrátka způsobem, jenž se nesetkává s oceněním na tak konzervativních cenách jako Oscary zrovna každý rok. Film, kterým se zatím nejvíce zapsal do dějin kinematografie, to ostatně potvrzuje. Samozřejmě není řeč o relativně konvenčním Milionáři z chatrče ani 127 hodinách, ale o ulítlé feťácké komedii Trainspotting, jež právě opět přichází do kin v rámci Projektu 100.

Parta britských mladíků žije svůj hyperaktivní život v oproti představám překvapivě uspěchaném Skotsku. Jsou asociálními spratky společnosti a neznají vychování ani mantinely slušného nebo zákonného chování. Nevědí co se životem, proto fetují, paří a kradou, aby v tom nevědění mohli pokračovat. Prostě týpci k nepohledání, k nimž chtě nechtě, nelogicky a bezděčně přilneme, což je paradox, na který Boyle nejednou poukáže.
Trainspotting rozhodně není nějakou otevřenou tvrdou kritikou tohoto způsobu života jako třeba Requiem za sen. Dalo by se říct, že myšlenkově černobílý opus je přesným opakem pestrobarevného Boyleova světa. Zatímco Aronofsky nám dopřává tvrdý absťák, Boyle se nachází uprostřed rauše (i během zobrazování tvrdého absťáku).

Existují tací, kteří o Trainspottingu tvrdí, že propaguje asociální chování, neukazuje realitu a ze škodlivých skutků hrdinů dělá zábavnou jízdu, ze níž můžou hrdinové relativně snadno vystoupit, když si najdou motivaci. "Stačí jen chtít." Tyto výtky dávají smysl, ale na druhou stranu není důvod na nich lpět.
Boyle tu v první řadě vystupuje jako hyperaktivní cirkusák, co rozproudí adrenalin a baví. Jeho klipová režie, kdy na diváka působí především radost z možnosti vyprávět filmový příběh, nabízí přesnou dávku audiovizuální lahůdky říznutou zajímavým dějem a jistě ne hloupou pointou, jež si nehraje na víc, než na co má. Ale rozhodně jí nechybí podložené sebevědomí.

Trainspotting lze nazvat dokonalou filmovou lží a Dannyho Boylea králem šarlatánů. Nechápejte mě špatně: je to samozřejmě naprosto v pořádku. Kinematografie nemá říkat pravdu a divák (i kdyby si myslel opak) o pravdu nestojí. U vchodu do sálu zaplatíme za to, aby nám bylo lháno. A Boyle vyniká právě v tom, že nás dokáže obelhat způsobem, který se nám zalíbí. Mimo jiné proto, že z nás zároveň svým lhaním nedělá hlupáky. Nevydává Trainspotting za realistický film, i kdyby s několika obměnami mohl.
Tím se liší od mnoha jiných filmařů (většiny českých), kteří lžou i o svých lžích. A takhle velká metalež se na ně většinou sesype a právě kvůli ní si jejich filmy nejde užít.

Boyle ale nemá zapotřebí nás přesvědčovat o tom, že jeho film máme brát jako obraz reality/zdroj životní pravdy/varování/návod. Ve skutečnosti se nenuceně vymezí vůči všem těmto přístupům a přeje si, abychom Trainspotting brali "prostě jako film".
Zdá se mi, že celá jeho tvorba tkví právě ve snaze přesvědčit nás, že každý film může stát sám o sobě, nemá být zařazován do žánrů a nemá se pro něj hledat kontext a význam. Sám Boyle žánry rozhodně nerespektuje (minimálně Sunshine, Pláž a Millions to potvrzují) a recenzenti, kteří jeho snímky rozebírají vzhledem k "žánrovým pravidlům", se většinou dostávají do slepé uličky. Nakonec často končí s tím, že Boyle vytvořil nekonzistentní mišmaš, který je "pouze" sympatický.
Jenže v tom tkví veškerý vtip! Danny Boyle nerespektuje skutečně nic, tedy krom svého diváka. Je to vlastně filmař, jakým by byl strašně rád Zdeněk Troška, ale nemá na to.

Proto si může dovolit moralizovat i moralizování se vysmívat, drogové extáze si užívat i varovat před nimi a hrdiny profilovat jako sympaťáky i idioty. Zvládá proti sobě stavět protichůdné emoce a přepínat z radosti ke smutku doslova mrknutím oka.
Leckdy to nedává moc velký smysl, vzpírá se přirozenosti a hraničí to s teatrální přetažeností. Boyle neřeší, jestli danou věcí hranice překročí, ale jestli se nám to právě takhle bude líbit.
V podstatě nepokrytě "populistický" režisér ale spokojenosti diváků nedosahuje skrze ústupky vůči nim, ale stále preciznějším broušením svého režijního stylu. Není tedy divu, že by mohl Trainspotting sloužit právě jako "mustrová" ukázka bezchybného filmového stylu a všeho okolo něj.