GOLDIE FILM

Příběh hraček se stal technickým mezníkem animovaného filmu a krásnou ukázkou toho, že technické mezníky nemají na diváky s odstupem let takřka žádný dopad, pokud je nedoprovází potřebná příběhová úroveň. Dvourozměrná animace sice byla nahrazena trojrozměrnou a řvoucí Lví král s respektem utichl, aby bylo dobře slyšet rozmluvám oživlých hraček, ale to hlavní je nejen evoluční posunutí technických možností a jejich prezentace v celovečerním filmu, ale hlavně posunutí obsahové náplně, která má nenahraditelnou schopnost v pozvedávání diváckého zážitku nad pouhé pasivní sledování krásného obalu s žalostným obsahem, přinášejícím pouhý prchavý zážitek často degenerující už v průběhu sledování. Úspěch trojrozměrné animace spočíval v tom, že prostorovost je přirozená a postavičky v ní jsou uvěřitelnější, hmatatelnější a formálně se vyrovnávají hraným filmům. Animovaný film si zde prošel skokem srovnatelným s nástupem barevné televize. Příběh hraček ale očividně není tím mezníkem, u kterého tvůrci udělali tu kardinální chybu v tom, že ignorovali netechnické kvality a film tím s odstupem let odsoudili k tomu, být jen prázdnou zaprášenou slupkou svědčící o úrovni tehdejší techniky, na kterou se ovšem za ta léta dostala celá filmová produkce, jež se ale může navíc pochlubit i příběhem neztrácejícím s věkem na lesku. Zde bylo vše podřízeno právě divákům, ne osobnímu exhibicionismu režiséra s partou animátorů jdoucích za svým cílem bez schopného scenáristy. A proto je Příběh hraček nejen svědkem technické úrovně určité doby, ale i svědkem rozvážnosti a tvůrčího uvědomění, které věnovalo stejné úsilí k vybudování novátorsky vyplněného obsahu a technice, která to zprostředkovala.

Může někdo zapomenout na to, když viděl ve filmu animované hračky, s kterými si kdysi hrál, které musel mít stále nablízku a které možná nakonec kdysi mučil podobně jako Andyho soused Sid? Však proč odpalovat petardy bez užitku, když je můžete nastrkat do autíčka. A zelení vojáčci si o výbuchy trhající jejich plastové končetiny vyloženě říkali. Hm, asi raději nechám svoji obhajobu stranou a vrátím se zpět do filmové reality. Je třeba říct, že oživlý svět hraček vlastně není kdoví jak geniální nebo snad převratný nápad. Je to sice námětově o několik koňských délek napřed před mluvícími zvířaty, ale i tak je to věc, která by snad každého hravého člověka s IQ v rozmezí 80-115 napadla jako první, pokud by chtěl alespoň trochu přijít s něčím neotřelým a měl možnost to vytvořit. (Ti s nižším IQ by vykřikli, že chtějí mluvící zvířátka a ti s vyšším by začali potají a bez řečí animovat robota uklízejícího odpadky a bojujícího s umělou inteligencí, ale ani jedna skupinka by to s diváckým přijetím neměla jednoduché.) Ne, tvůrčí guru si sedli a začali animovat to, co nás provází dětstvím. Dali pečlivě vybraným hračkám charaktery a zasadili je do funkčního příběhu, ve kterém jsou tahounem zase jednotlivé postavičky a jejich problémy. Projevují emoce, utahují si ze svých kolegů, atd. Každá hračka má, a v ději využívá, své schopnosti dané jejím tvarem, a to všechno tvoří nekonečné možnosti, jak zaujmout a neustále bavit diváka.

Tvůrci filmu a vůbec pracovníci Pixaru připomínají člověka, kterému někdo daruje velký obnos peněz a on místo toho, aby je všechny utratil, je s klidnou myslí investuje a myslí přitom na budoucnost. Peníze ale u nich nahradil intelekt a relativně bezmezná studnice nápadů, které ale nechrlí bezúčelně na sebe, ale nechávají je vyplynout z osobností hraček, kterou každou z nich obdařili. K tomu to vždy opepří sérií zábavných detailů, které často nechávají odehrát mimo centrum pozornosti. V co bude o vánocích doufat masožravý žárlivý T-Rex? Zpočátku, že dítě nedostane nového dinosaura a ke konci, že by mohl dostat býložravé dinosaury a on se tak stal králem. Jak se oholí bramborák, když se má objevit brambořice? Jednoduše si sundá odnímatelný plastový knírek. Pixaři tu zkrátka vytvořili nejfunkčnější a nejrozmanitější svět, který mohli. Mluvící rybičky, mluvící brouci, to jsou jen další povinná námětová políčka, která byla potřeba obsadit a vytěžit na nich, co se dá. Stejně úrodné políčko se ale jen tak nenajde.

Příběh hraček měl od začátku velký potenciál stát se fenoménem. Dnes po šestnácti letech můžeme říct, že jím je a bude. Úspěch třetího dílu můžeme brát jako potvrzení. S každou novou pixarovkou přichází vzpomínka na hračky. Zřejmě i samotní tvůrci vzpomínají na Příběhy hraček nejraději, jelikož na ně často odkazují ve svých novějších filmech. Jistě někdy narazíte na to, že u Příšerek, Aut nebo robota Wall-E na vás z šuplíku vykoukne hračka z těchto filmů. A víte, co je nejzajímavější? Většina animovaných filmů pracuje s tím, že hlavní hrdinové nebo hrdina jsou neoblíbení, odstrkovaní a neschopní, ale mají zvláštní schopnost a tu z nějakého důvodu utajují, aby nás pak na konci filmu posadili na zadek z toho, až se před všemi předvedou, ukážou, co jsou zač a pak získají vytouženou lásku. U tohoto filmu vidíme, že obživlé hračky se snaží svojí životnost utajovat, ale to je vše. Nemáme pocit, že se objeví rebel, který odtajní svou schopnost a vyzná se dojemně ze své lásky a oddanosti k dětem. Tvůrci ve svém filmu nechávají hračkám takovou roli, jakou mají i ve skutečnosti. Proto když pak dítě dostane hračku, nezlobí se, že se nehýbe, ale věří, že když zavře dveře nebo usne, hračky oživnou. A podle toho se k nim může chovat. Výchovný efekt Příběhu hraček je ovšem okrajový, na děti takový účinek mít může, dospělí se zakončením přinejmenším pobaví.