RECENZE FILMU

Pixare, Pixare... tak k tomu konečně došlo... Konečně jsi to úplně zpackal! Všichni jsme ale věděli, že ti to jednou nevyjde a třetí díl série o hračkách, které tajně žijí v pokoji svého majitele, k prvnímu velkému zklamání doslova vybízel... No a teď už vás přestanu trápit. Tohle bylo v mojí hlavě, když jsem se o třetím Toy Story dozvěděl, viděl plakát, trailer, když jsem usedal do sedačky v kinosálu, ale rozhodně ne, když jsem z něj odcházel. Toy Story 3 se totiž neskutečně a nehorázně povedlo. Pro někoho jistě půjde i o doposud nejlepší Pixarovku.

Abyste ocenili plný význam těchto slov a hlavně výsledného hodnocení, které už jste si jistě prohlédli, musíte o mně něco vědět. Zaprvé nepatřím mezi bezmezné obdivovatele studia Pixar (jsou vždy nadprůměrní, ale někdy jsem se bavil méně, než bych čekal) a zadruhé považuji Toy Story 1 a 2 za jedny z jeho nejslabších snímků. Trojka to u mě tedy skutečně neměla lehké. Umím ale uznat chybu a nedůvěra k Pixaru se v tuto chvíli jeví jako jedna z nich. Nevím, jestli je to tím, že jsem tento díl jako první viděl v kině, nebo tím, že jsem ho jako první slyšel v originálním znění, (pokud umíte aspoň trochu anglicky, nelekejte se absence titulků, rozumět budete), ale ať už to bylo čímkoli, z kina jsem odcházel s pocitem, že jsem právě viděl jeden z filmů roku.

Příběh hraček dospěl. Od našeho rozloučení s ním uplynulo 11 let - a stejnou dobu mají za sebou i hrdinové. Andy stojí na prahu dospělosti, chystá se na vysokou a přemýšlí, co udělá se svými starými hračkami. Problém za něj vyřeší náhoda a jeho věrní přátelé se ocitají v mateřské školce. Ta ale není místem nekonečného tuli-tuli. Jsou to jatka, kde děti hračky prakticky likvidují. Všemu vládne zlobou prolezlý medvěd, jenž patří mezi největší filmové záporáky za dlouhou dobu. Naše hračky musí pryč - za každou cenu! Na první pohled banální příběh se ale v rukou schopných scenáristů rozrůstá do nervy drásající hry o přežití. A to bez sebemenších příkras.

Tam, kde by jiní začali zběsile citovat slavné útěkové/vězeňské kultovky, Pixar jen občas vkusně odkazuje a rozhodně nezneužívá mocné citační berličky jako jediného lákadla - jak to dělá například Shrek 2 a 3. Tam, kde by jiní jen nechali své postavičky vtipně padat a škobrtat, nechává Pixar ty své myslet a jednat jako normální a chytré lidi. Nehraje se na efekt a klišé se tu jen vysmívá. Vše tu působí tak svěže a originálně. Žije vlastním životem a my jsme jen hosti, kteří se smí koukat. Je to vysoustruhované a detailně propracované, přesto se to stane vaším nejlepším kamarádem. Myšlenky od těch nejjednodušších, jako je síla přátelství, až po ty náročnější o nadvládě, svobodě a odvaze k životním změnám, nám nejsou lhostejné.

Akce, adrenalin a zájem, jaký dokáže pohádka pro děti v divákovi vyvolat, jsou skutečně na hranici geniality. Pixar točí rodinný film tak, jak by měl vypadat. Může se na něj dívat doslova kdokoli, aniž by hrozilo, že si v něm něco nenajde. Od nejmenšího dítěte po dospělého. Laskavý a nevtíravý humor, jenž nesází na situační gagy a místo jednorázových záchvatů smíchu úspěšně vykouzlí opravdový úsměv a dobrou náladu, střídají scény, kdy se o ty kusy plastu a plyše bojíme mnohem víc, než o většinu hrdinů ve většině hraných filmů. Dokonalým příkladem budiž Emmerichův masakr 2012, kde stejně jako tady víme, že hrdinové se z toho nakonec nějak dostanou. V případě katastrofického velkofilmu tím náš zájem o hrdiny klesá, ale Pixar nás nenechá vydechnout a my skutečně sedíme jak na trní a nevíme, co se stane - scéna ve spalovně budiž jasným příkladem.

S tím jde ruku v ruce jediná vada příběhu, která naštěstí u Toy Story není tak závažná jako u minulého Vzhůru do oblak, kde ji považuji za mnohem zásadnější. Velmi mě totiž mrzí, že se Pixar zuby nehty drží oněch rodinných filmů. Vždyť ten tým lidí umí točit tak skvěle! Za tu kameru by se nemusel stydět akčnák první velikosti a za ty emoce se scénářem oscarové drama. Proč se těch dětí tak strašně moc drží! Nemůžu to vytknout vyloženě Toy Story, jako spíš přístupu studia - je tu tak často vidět, že by šlo zajít o něco dál! Ovšem to už by se stalo nekoukatelným pro nejmenší. Vzniká tím sice kompromis, kterému skutečně není možné něco zásadního vytknout, ale mě to tak trochu mrzí.

Jako každá pixarovka, i tato hraje na emoce. Jakožto závěr trilogie na to má tentokrát plné právo a nutno říct, že kdo se na konci necítí ani trochu naměkko, nemá srdce, ale kus betonu a já ho nemám rád! Nejlepší ale je, že emoce, humor a akce jsou dokonale dávkovány, prolínají se a nevylučují. Množství postav, z nichž žádná není zanedbaná, nám okamžitě přiroste k srdci, i kdyby nám během minulých dílů byly lhostejné a stejně zbude místo na nové, jež bez okolků přijmeme (Barbie a Ken). Toy Story se nemohlo podařit lépe, jen kapánek ubrat to slzení ke konci - jediná skvrnka v jinak perfektním filmu.

PS: Jako vždy nám Pixar před začátkem předkládá kraťas, jenž se mi velmi líbil. Jmenuje se Den a noc a je nápaditý, vtipný a milý, přestože se v něm nemluví. Ze všech předfilmů co jsem viděl (nebyly to všechny), se mi tenhle líbil nejvíc.

PPS: 3D je pěkné, propracované a trochu třetímu rozměru očišťuje jméno pošpiněné Alenkou a Titány, ovšem je zcela zbytečné a zrovna u Toy story bych více ocenil barevnost, než tuto vychytávku.