GOLDIE FILM

Zatímco kina atakuje bezkrevný a zbytečný remake, my si připomeňme, jak to vypadá, když se zadaří. Originální Total Recall z roku 1990 totiž neztratil nic ze své atraktivity, naopak zraje jako víno a jeho plusy se násobí, zatímco mínusy získávají nádech nostalgického připomenutí staré dobré filmařiny.

Paul Verhoeven dal tenkrát světu jeden z filmů, jaké dnes již nevznikají a vznikat nemůžou. Velmi nákladný, velmi pokrokový, přitom vyhraněný, násilný a mládeži nepřístupný. Krom poctivých masek Roba Bottina, které se v souvislosti s Recallem zmiňují nejčastěji, snímek experimentoval v doposud nevídané míře i s miniaturami a hlavně CGI, tenkrát exotickou novinkou na poli počítačové techniky.
Vnikl film, který v podstatě není nadčasový. Baví nás právě tím, jak si hraje s možnostmi doby (přesněji řečeno osmdesátých let) a staví je na odiv, na rozdíl od většiny souputníků zcela záměrně a uvědoměle.
Na správných místech je hloupý až tupý, ale zároveň dostatečně chytrý až vychytralý, aby chápal své zbraně a nezapomínal je ve správné míře používat.

Produkce rozhodně nebyla z těch snadnějších. Krátká povídka Phillipa K. Dicka se postupně chystala prakticky od doby jejího vydání v polovině sedmdesátých let. První pokusy o oživení ale selhaly a producenti Ronald Shusett a Dan O'Bannon se z připravených prostředků raději rozhodli natočit dnes ještě kultovnějšího Vetřelce.
Teprve když technika dostatečně pokročila, projekt se dal opět do pohybu. Ještě před Verhoevenem se měl ale Recallu chopit krom jiných tvůrců i David Cronenberg, který již rozpracoval několik verzí scénáře.
Když se do čela konečně dostal kultovní holandský režisér, stále mohl výsledek vypadat úplně jinak. Hlavní roli měl původně ztvárnit Jeff Bridges, Matthew Broderick a nakonec dokonce Patrick Swayze, ten měl již podepsané smlouvy a pár natáčecích dní za sebou. Původní studio zaštiťující film však zkrachovalo a projekt zachránil až Arnold Schwarzenegger, jemuž se velmi zalíbil scénář. S tím, že do hlavní role prosadil sebe.
Verhoeven rozhodně nic nenamítal, s Arniem chtěl natáčet už RoboCopa o tři roky dříve, jen se nepodařilo nadesignovat rakouskému borci pasující kostým. Nakonec se tak kluci přece jenom sešli a mohli si začít hrát.

Ani po dvaadvaceti letech není ve stejném žánru mnoho filmů kvalitou srovnatelných s Total Recallem. V první řadě díky režisérovi, který si vždy rád hrál s brakem, béčkovou estetikou a nízkou filmařinou. Jeho nejznámější hollywoodské filmy (krom RoboCopa a Recallu ještě Hvězdná pěchota) nabízejí plnohodnotnou akční jízdu, ale zároveň sami sebe parodují, neberou se vážně. Čiší z nich radost filmy natáčet, jíž se dá, když se výsledek podaří, tak snadno nakazit během sledování.
Svou úlohu samozřejmě plní i Arnie. Nevím, jestli si byl vědom dopadu své role na diváka, ale větší srandu by si ze sebe snad ani udělat nemohl. Jeho lámaná angličtina ho na první pohled velmi vyčerpává mnohem víc než zabíjení desítek nepřátel a každá grimasa a složitější věta nezapře svůj kultovní potenciál. Bez něj by byl zážitek poloviční.
Snímek se tak možná trochu vzdaluje svému závažnému jádru o ztrátě schopnosti vnímat realitu, ale Verhoeven se svým záměrem natočit v první řadě zábavnou řežbu nikdy netajil. Dickově povídce se poměrně vzdaluje, přesto se na něj člověk nedokáže zlobit. Mars, mutanti, tři ňadra, dva týdny... co chtít víc?

Děj navíc rozhodně není tak stupidní, jak se na první pohled zdá. Otázka "skutečnost, nebo sen" zůstává a dokonce se ji daří zastřít mnohem přesvědčivěji než v "realističtěji" pojatém remaku. Kdyby byly všechny hloupé filmy tak chytré, dosahovala by americká kinematografie mnohem obdivuhodnějších výšin.
Připočtěme si k tomu ďábelsky svůdnou Sharon Stone (která režisérovi imponovala natolik, že jí o pár let později napsal "na tělo" Základní instinkt), hudbu Jerryho Goldsmitha, již zmíněné triky a atraktivní námět. Není divu, že Total Recall funguje tak skvěle i po víc než dvaceti letech. Tahle přesně sestavená encyklopedie osmdesátek totiž chápe samu sebe a hlavně chápe diváka, což je vždy skvělý základ.