Tokio je film sestávající se ze tří povídek,přičemž kupodivu ani jedna není natočena japoncem(spáchali to dva Francouzi a jeden Korejec).A jak už to u podobně koncipovaných filmů bývá,kvalita a zábavnost jednotlivých segmentů se liší.První povídka od Michela Gondryho se mi zdála relativně nejslabší.Nebyla vyloženě špatná,měla své velmi poetické momenty,ale celkově podle mého názoru neměla pořádnou pointu.Zato při druhé povídce(Merde),to jsem se bavila přímo královsky.To mělo jednak vtip a zároveň i místy mrazivou atmosféru,což je kombinace,která se jen tak nevidí.A navíc byla skutečně nápaditá a skvěle vizuálně zpracovaná.Poslení část,Třesoucí se Tokio,trochu trpělo tím,že přišlo právě po Merdem.Téměř nic se nemůže lišit tak moc jako právě tyhle dvě věci.Tam kde byl Merde černohumorný a tak nějak agresivně zábavný,tam je třesoucí se Tokio jemné,vlastně nenápadné a snově atmosferické.Kdyby přišlo hned na začátku,asi bych si to užila víc,jenže takhle jsem měla pořád před očima pana Merdeho a ještě jsem chtěla slyšet jeho podivný jazyk a nedokázala jsem se přizpůsobit atmosféře a poetice Tokijského hikikomoriho.Celkově je Tokio velmi zajímavý počin,a místy,když jsem viděla na plátně některá velmi známá tokijská místa(například křižovatka na Shibuji nebo Ginza tam byli několikrát),regulérně mi vhrkly slzy do očí(nicméně já jsem si nedávno pobrečela i když jsem jedla Shoyu Rámen,takže podle toho bych kvalitu filmu nehodnotila:-))Pro fanoušky japonské kultury je to zkrátka nutnost.