Less than homeless.

Tokijské kmotry jsem velmi dlouho úmyslně míjel, protože se mi tématicky jevili jaksi příliš ...nejaponští. Téma Vánoc, kmotrů, asociace se třemi králi... Po nějaké době se mi to rozleželo, hlavně proto, že Japonci dokáží velmi obratně reflektovat cizí prostředí. Sice ve všech válkách, které kdy vedli, kvůli podcenění protivníka projeli co mohli, ale ve filmové branži berou průzkum terénu zodpovědně, takže v naprosté většině případů pak sedí jak reálie, tak i kontext a postavy. Navíc se takhle oklikou přes jinou optiku člověk dokáže lecos zajímavého dozvědět dokonce i o své vlastní kultuře. Tím spíše, že dogmata, zejména náboženská, zdaleka neplatí, což kolikrát vede k humoru až poněkud černému, který může být v puritánštějších kruzích obtížně stravitelný. Sekulárního Čecha to však těžko rozhodí. Tokijské kmotry jsem tedy nakonec popadl a usedl k nim. Ukázalo se, že ve svém povrchním odhadu už jsem se více mýlit nemohl. Jak prostředí, tak i postavy jsou natolik japonské, jako v málokterém anime. V záplavě anime tvorby vlastně vystupují hrdinové světloocí, světlovlasí, dlouhonohé a kozaté onanoko s roztomilými pršáčky, zkrátka idealizované typy s přinejmenším zajímavě namixovanými geny. Ne tak zde. Pouze samí hontó Japonci. Motivy křesťanství a masově pojatých i komercí zdeformovaných Vánoc tvoří pouze kolorit, v jehož popředí jsou vzájemné vztahy několika nepříliš typických hrdinů. Přinejmenším v tom, že aktéři z okraje společnosti nebývají zrovna často námětem filmových počinů. Opět se jedná o zdařilý mix zdánlivě protichůdných žánrů, komedií počínaje, přes detektivní zápletku, až po drama, přičemž vše se poměrně dost vkusně dokáže střídat. Zároveň jde o jeden z mála počinů tohoto druhu, který je primárně zacílen na vyloženě dospělou skupinu diváků a ve svém realistickém zaměření se zcela obejde bez jakýchkoliv magických a scifoidních prvků.