GOLDIE FILM

Kdo má na svědomí ten úchylný, zvrácený a zmatený tyjátr, který málem donutil Anthony Hopkinse seknout s hereckou kariérou? Kdo se ujal nejkrvavější Shakerpearovy hry, kde se řežou ruce, stahuje z kůže a pořádají kanibalské dýchánky? No přece věhlasná divadelní a operní režisérka Julie Taymor! Snímek vymykající se veškerým konvencím se stal jejím filmovým debutem a jistě se v něm naplno projevuje dosavadní tvorba uznávané umělkyně.

Dalo by se říct, že Titus není začátkem filmařské kariéry, ale vrcholem divadelního aranžmá. Taymor v něm následuje pravidla moderního divadelnictví, kdy se může cokoliv modernizovat a karikovat na míle svobodněji než v případě filmových adaptací, u nichž se očekává konzervativní úcta k předloze. Dalo by se říct, že zatímco na jevišti bývá text svatý, ale vše ostatní naprosto přizpůsobitelné, film si zase může (musí) přizpůsobit slova, jinak se ale trvá na vystižení původního záměru co nejpřesněji.
Stylizace Tita je proto v první řadě taková, jakou by si vysnil režisér na Letních shakespearovských slavnostech, ale nikdy by ji nemohl uskutečnit, protože divadelní představení, odehrávající se v reálném čase a na jediném jevišti, je například co do výpravy značně limitováno. Taymorvá tak plní sen všem obdivovatelům prken, co znamenají svět, kteří mohou vidět divadlo bez limitů, jež ho obvykle svazují. Znamená to velký přínos světu umění, který zřejmě docení divadelní nadšenci spíš než my, filmoví, kteří ony netypické parametry neúplné jednoty místa, času a děje považujeme za samozřejmé.

Z pohledu diváka filmů si pak někteří právě proto stěžují na přehrávání, přeplácanost a neúctu k předloze. Nebuďme ale jen geekové, jejichž vnímání dramatického umění začíná na levé straně plátna a končí na té pravé. K divadlu podobné věci "prostě patří" a Titus představuje jedinečné dílo, kde se film a divadlo snoubí ne do podoby "toho nejlepšího z obou", ale "všeho z nich".
Z divadla se daří krom samozřejmého nezměněného textu zachovat, což je naprosto zásadní, ucelenost a nepřetržitost dění - jako by se točilo na první dobrou a režisérka nechávala herce improvizovat (ve valné většině případů jde samozřejmě o iluzi), jako by se zúčastnění nemohli mezi jednotlivými scénami ani nadechnout. To znamená silně expresivní herectví a jakousi hyperaktivitu. Z umění kinematografie zase dominuje kompozice obrazu a střih, k čemuž divadlo přihazuje odvážné kostýmy a vizuál jako takový, díky kinematografii ale oproštěný od již zmíněných omezení času a prostoru. Titus proto dokáže být mnohem odvážnější než divadlo a film dohromady.

Taymor nám díky tomuto stále ještě nevytěženému přístupu nabízí jedinečný zážitek, pro který budeme jen těžko hledat srovnání. Můžeme vzít v potaz Luhrmanův pokus o něco obdobného Romeo + Juliet, který se ale v porovnání s Titem zastavuje v půli cesty a chce se být zřejmě posmodernou. Stylizace Tita plná fašistických uniforem, limuzín a samopalů není postmoderní - neobsahuje žádné další vrstvy a jde pouze o samoúčelný vizuál (spatlaný stejně jako úvodní řádění hyperaktivního dítěte), který má jen podtrhnou dramatičnost dění, ale sám o sobě nemá žádnou hodnotu. A ne - to není negativní kritika. Ne teď.
Mrazení v zádech, jež člověk cítí, je naprosto jiného rázu než u běžných dramat, protože v divadle se i přes jeho překonanost v mnoha směrech samozřejmě skrývá jistá síla, která se musí zažít. V tomhle ohledu ve mně Titus vyvolává výčitky svědomí, protože divadlo trestuhodně zanedbávám. Na druhou stranu je to ale právě Titus, který dovede pocity zvládnutého divadelního představení navodit. Včetně záměrných nedokonalostí, které imitují realitu, v níž musí samozřejmě k nějakým chybkám dojít.

Ona iluze nedokonalosti a spontánnosti tvrdě kontrastuje se zákulisními informacemi o naprostém drilu, který režisérka vyžaduje. Vynikající Anthony Hopkins tentoktát nebude vychvalován za patnáct minut zpoza skla odrecitovaných výhrůžek, ale za plnou a náročnou roli, která ho málem zlomila. Že ztratil gentlemanské chování a ke konci už na kameru ukazoval prostředníčky, můžeme vzhledem k okolnostem jistě pochopit. Za výkon, bez nadsázky životní, mu to jistě stálo.
I další herci, tlačeni do extrmních poloh přepjatosti, předvádí silné výkony. Jessica Lange a její filmoví potomci jsou nejodpornější záporáci, jaké si lze představit.

Titus se nebude líbit každému. To opravdu není reálně proveditelné. Snímek tak vyhraněný a jiný se totiž nevidí často. Obzvláště nesví z něj budou ti, kteří si libují ve filmech, jež primárně naplňují jejich očekávání a jdou jim hezky naproti.
Troufám si tvrdit, že Julie Taymor na poli filmu kvalit a umělecké hodnoty svého debutu nikdy znovu nedosáhne. Už jen kvůli jejímu loňskému pokusu o další podobný projekt, adaptaci Shakespearovy Bouře, v níž se nechala unést digitálními efekty, které zlikvidovaly už nejednu vizi (Burtonova Alenka, Nová trilogie, do jisté míry i Gilliamovo Imaginárium). Přestože jejím "oficiálním" majstrštykem je zásadně divácky vstřícnější Frida, Titus, který naopak není vstřícný vůbec ničím, má v sobě správnou nekompromisnost, ostrost, náročnost a nepřizpůsobivost, jakou musíme ve filmech obdivovat - nejsou to vlastnosti na plátně zase tak běžné.