GOLDIE FILM

Titanic v goldies? Jen otázka času! Na první pohled mírně kontroverzní výběr, protože tento majstrštyk Jamese Camerona zůstává, ačkoliv jiní prorokovali opak, v živé paměti i po více jak deseti letech od premiéry. Většina z nás ho tedy viděla a názor na něj má snad úplně každý. Pověst tohoto snímku "pro každého" kolísá od úchvatného uměleckého díla po romantický slepenec k nesnesení. Lidé skrze něj vyjevují sami sebe a své názory (nejen) na kinematografii. Někteří mu podlehli, jiní ho naopak odsuzují. První vlna tohoto odporu proti Titaniku naštěstí již opadla (a naopak stejný nápor se nabaluje na Avatar) a lidé už na něj pomalu přestávají tak urputně nadávat. Právem. Je to totiž výborný film ve všem, v čem výborný být chce.

James Cameron má úchvatnou schopnost točit filmy co do kvality na vysoké úrovni, ale zároveň pro masy. Mistrně si hraje s kompromisy, s různými vrstvami vyprávění, aby si i nejprimitivnější filmový ignorant odnesl jedinečný zážitek, ale zároveň aby zkušený kritik seděl s otevřenou pusou. Právě v Titaniku (jakožto nesci-fi) může tento talent využít ze všech svých kousků nejvíc. Tady se neprohání vraždící roboti, kyselinou nasáklí ufoni ani podmořští potápěči (tedy poslední jmenovaní tak trochu ano), kteří by část diváctva automaticky odradili.
Titanic je látka, která svět fascinuje již od té doby, co se nad obřím parníkem zavřela voda. Bez rozdílu vkusu, pohlaví či věku. Pýcha lidstva, pokořena kusem ledu, nedala spát desítkám režisérů a mnoha spisovatelům - ostatně se není čemu divit, tenhle příběh jakoby se stal právě proto, aby byl donekonečna vyprávěn. A Cameron se ho chopil způsobem, že si za těch skoro patnáct let málokdo troufl natočit cokoli, kde se něco potápí - a když ano, srovnávání bylo bolestné. Kdo by si to tipl v době produkce. Před premiérou si byli všichni jistí, že půjde o děsivý propadák.

Co je pro přijmutí snímku nejzásadnější? Jsem přesvědčený o tom, že protagonistou má být ve skutečnosti Titanic, ne dvě hrdličky v čele. Není odsouzeníhodné připustit, že Rose a Jack jsou tu opravdu jen proto, aby se na tento kolos nalodili, celý si ho prohlédli, a pak se s ním potopili. Ostatně plyne to ze základní logiky vzniku filmu. Cameron se nejprve rozhodl, že natočí snímek o Titaniku, až poté přemýšlel o hrdinech. Proč to není odsouzeníhodné? Protože to funguje!
Postavy a jejich činy sice nikdy nespustíme z očí, vždy ale jejich prostřednictvím primárně poznáváme příběh slavného zaoceánského parníku. Jack a Rose jsou zdrojem základních emocí, které má cítit i divák - fascinace lodí, strachu během potápění, smutku, když někdo zemře - čímž jde o charaktery jednoduché a prvoplánové. Zároveň ale při svém prvoplánovém konání prolezou celou loď, o což jde především.
Jim se svou láskou k vodě a všemu na ní i pod ní nikdy netajil a Titanic je pro něj proto možná spolu s Propastí vůbec nejosobnější projekt. Nepochybuji o tom, že úvodní scény s prozkoumáváním vraku patří mezi jeho nejoblíbenější za celou kariéru.
Stejně tak ale obdivuje Titanic v plné kráse, dvě hodiny s ním, podle vlastních slov, "tančí", aby se ho pak se slzou v oku nechal odejít na věčnost. Na to nepotřebuje složitý příběh - emoce, jež chce předat, jsou jednoduché a unese je i použitá lovestory. I Titanic, jako každý Cameronův kousek, totiž funguje spíš na vlně vnímání emocí než na přemýšlení o dějových zvratech.

Nechci ale, aby z toho vyplynulo, že Jack a Rose ve filmu překáží, popřípadě že DiCaprio a Winslet špatně hrají. Ani v tomto ohledu se nepřidám k odmítavé části publika. Jen musíme správně pochopit (a následně přijmout) jejich roli v příběhu, a sice roli průvodců, jejichž osud je protknut s tím Titaniku natolik, že jsou neoddělitelní a bez něj zbyteční. Jejich dějová linie samozřejmě stojí v popředí, samozřejmě strhává pozornost a zrovna tak samozřejmě plně funguje - Cameron je mistr funkčnosti.
Titanic naštěstí není jen o potápění, ale o Titaniku samotném. Druhé dějství nás samozřejmě těší víc díky dokonalé filmařině, ale uznejme, že kdybychom před tím tu hodinu a půl parník nepoznávali, jen těžko bychom mohli k tomu anonymnímu kusu šrotu něco cítit. Tady Cameron využívá své puntičkářství. Kolos precizně rekonstruuje, herci se musejí podobat svým živým předlohám, vše musí být co nejpřesnější. Dochází sice k nutnému zdramatizování některých událostí, ale přesnost cítíme na každém kroku.
Slavný parník prošmejdíme doslova od kýlu po vraní hnízdo, takže potom nevidíme likvidaci neznámých místností, ale částí příběhu (viz. ona neoddělitelnost). Tohle je ta jídelna, kde proběhla večeře, v téhle kotelně utíkali před padouchem, u tohoto kormidla se Rose divila, že kapitán ignoruje ledovce, tady měli první rande - za tu hodinu a půl seznamování poznáme Titanic natolik, že nás skutečně mrzí, že mizí pod vodní hladinou. A to je nesmírně důležité.

Jako bonus navíc Titanic představuje jakýsi vrchol a poslední ukázka poctivých monsterprodukcí, které byly již prakticky vytlačeny počítači. Jackson si možná o pár let později ještě postaru hrál s miniaturami, ale Cameron se nebál postavit si vlastní Titanic. A pak ho potopit. Nebál se jako součást filmu najmout ponorky a prozkoumat vrak možná důkladněji než kdokoli před ním. Na otázku, jestli to bylo k natočení snímku nezbytné, odpověděl: "Nevím, bylo by zajímavé vidět do alternativního vesmíru, kde jsem se k Titaniku nepotopil, ale film přesto natočil." Tady vidíme, že pro Camerona šlo o víc než jen film. Šlo o jeho hobby a lásku v jednom. Jako ostatně pokaždé, když natáčí. A to rozhodně nejsou prázdná slova. Asi jen z opravdového zájmu může vzniknout něco tak velkolepého jako Titanic.