RECENZE FILMU

Jeden musí z kola ven. Velmi nápaditý český název dlouho vyhlíženého snímku Tinker Tailor Soldier Spy, který nabízí herecké obsazení tak vybrané, že jeho chválením bych mohl "zabít" celou recenzi. Jenže velká jména nejsou vše - přestože existují chvíle, kdy herci na svých bedrech utáhnou lecco, nemůžeme na to spoléhat automaticky. Už asi tušíte, že takhle výprava do světa špionů nebude ideální.

Vracíme se do sedmdesátých let, kdy byla studená válka v plném proudu. Gary Oldman má přijít na to, který ze čtyř vysoce postavených členů MI6 si až přespříliš oblíbil ruskou zmrzlinu, což není úkol snadný ani příjemný.
Co si budeme nalhávat - špionážní subžánr nám stále přijde atraktivní už jen proto, že 007 (a s ním většina jeho kolegů) vždy upřednostnila prostřílení skrze dav před pečlivě naplánovanou infiltrací, takže o nějakém větším nasycení trhu vlastně nemůže být řeč, i když "špionů" jsme již na plátně potkali mnoho.
V tomhle ohledu je vše v pořádku - Jeden musí z kola ven se dokáže jakékoliv akce a nevhodného odbíhání od námětu zbavit.
Co už v příběhu tak chvályhodné není, je... no... vše ostatní.
Na první pohled za snímkem identifikujeme knižní předlohu, podle všeho velmi tlustou, protože děj je extrémně bohatý, mnohem bohatší, než by bylo nezbytně nutné. Rozjetá hra úskoků, lží, dvojitých lží a záměrně průhledných trojitých lží je natolik komplikovaná, že ji nelze za běžného provozu a v reálném čase vnímat, což se stává zásadním problémem snímku.

Není totiž řeč o příjemné ztracenosti, kdy nevíme, jak jednotlivé díly skládačky pasují dohromady. Tohle je naprostá divácká bezmoc! Podobné pocity bezradnosti zažíváme například ve filmech Davida Lynche nebo Andreje Tarkovského. V jejich případě jde o záměr autorů a nemůžeme to než pochopit, navíc celou dobu nepochybujeme o tom, že oba páni vědí, proč se vydali právě tudy. Z jakého důvodu je tomu tak i u realistického filmu ze skutečných sedmdesátých let? Těžko říct... Nejdřív jsem si myslel, že jsem duševně vyčerpán a nechápu něco, co bych chápat měl a všichni ostatní to chápou. Pak jsem zabrousil na internetová fóra a různé recenze, a on s tím má, koukám, problém každý druhý.
Přijde mi tedy "objektivní" tvrdit, že když nevím, co v danou chvíli hrdinové dělají, kdo je kdo, co je čí cíl, jestli teď plán vychází, nebo naopak ne, jsou to vše chyby filmařů a není možné se přes ně přenést a mávnout nad nimi rukou.
To mnozí dělají, když tvrdí, že atmosféra je tak skvělá, že vlastně ani nepotřebujeme vědět, co má z dané scény vyplývat. S tím se dá souhlasit u zmíněných surrealistů, ale u špionážního dramatu bychom snad měli vědět, kdo koho špehuje a proč.

Mrzí mě to, protože atmosféra každé jedné scény je na vysoké úrovni a Tomas Alfredson, režisér atmosférického severského hororu Ať vejde ten pravý, řemeslně odvádí opět špičkovou práci. Jen celek mu zásadně uniká a alespoň za sebe mohu říct, že ve mně nedokázal vzbudit zájem ve svůj komplikovaný příběh.
Zřejmě není nemožné se v Oldmanově misi orientovat, já jen nevím, proč bych měl na pochopení tak v podstatě jednoduchého příběhu vynakládat tolik energie. Během sledování jsem se relativně brzy dostal do stavu, kdy jsem sice vždy dokázal ocenit "objektivní" kvality, děj ve mně ale budil dokonalý nezájem. Netvrdím, že to tak bude cítit každý, věřím ale, že mnoho diváků nedopadne jinak.
Přitom příběh by při zpětném zamyslení vůbec nemusel být tak nepřehledný, stačilo by dát divákovi najevo, na co se má vlastně soustředit.

Těžko říct, jestli se Alfredson vykašlal na diváky a natočil nepřístupný film záměrně, nebo se mu obsáhlá předloha vymkla z rukou. Když natočil Thomas Vinterberg, prototyp severského filmaře, snímek Můj miláček ráže 6,65, dopadlo to ale podle mě zásadně lépe i bez velkých ústupků. Přitom jde v podstatě o stejný princip. Ceněný filmař se svého stylu nevzdal a podle svého ho přizpůsobil americké kinematografii. Jeden musí z kola ven ale leda uvázal gordický uzel a sám nedá žádnou nápovědu, jak ho uchopit. Zbývá buď ho rozseknout - tedy vykašlat se na jakoukoli snahu o pochopení jeho logiky a užít si ho jako atmosférické skořápky -, nebo se s ním nesmířit a jít o dům dál.