RECENZE FILMU

Filmy jako Tři mušketýři existují zřejmě primárně proto, abychom se jim posmívali, shazovali je a přesvědčovali se s jejich pomocí, že máme pořád vkus. Odsoudit takové kusy čistě z principu se pak zdá být logické, spravedlivé a vůbec všelijak legitimní rozhodnutí, za které se na nás nikdo zlobit nebude. Já jsem ale zastánce faktu, že ve filmech musíme hledat to dobré, protože ony dávají víc nám než my jim. Proto jsem jisté "kvality" uznal i Tekkenovi a Karate Kidovi. Stejně jako v jejich případě se u Tří mušketýrů hyperaktivního Paula W. S. Andersona nenabízí, jestli je to blbé, ale jestli to ve své blbosti funguje.

Tři mušketýři jsou svižný, zábavný popcorn, který může urazit leda naprostou absencí originality. Vykrádání Pirátů z Karibiku (ale nejen jich) je naprosto zřejmé už proto, že se do jinak překvapivě věrné adaptace (knihu jsem oproti očekávání četl) jako jediný skutečně zcela nepatřičný prvek přimíchaly (vzducho)lodě podobné těm, co byly například v Hvězdném prachu. K čemuž by nemohlo dojít, pokud by Paul W.S. vyloženě nechtěl vykrádat jiné. Krom nich je vše bizarní, ale stále v mezích hollywoodské modernizace. Žádné mantinely snesitelnosti Anderson neposunuje, což mě trošku mrzí. Nezachází ani tak daleko, jak to dokázal Ritchie v Holmesovi. Doufal jsem, že se odváže zásadně víc a přeplácanost a tupost budou zábavné a svěží.
Před zhlédnutím jsem totiž zastával názor "buď to bude naprostá pecka, nebo totální urážka" s tím, že jsem samozřejmě očekával to druhé a pouze potichu doufal. Jenže ono to naopak dopadlo přesně mezi, což, jak jsem již psal nejednou, bývá horší než kterýkoli extrém.

Naštěstí nejde o podobně hrůzný příklad autorské impotence jako u Kovbojů a vetřelců. Paulovi totiž "věřím", že si natáčení užíval, ty věci mu připadají cool a vůbec si ho představuju jak malého kluka, který místo lega dostal pár milionů.
Věřím mu, že když si četl Tři mušketýry třeba ve třinácti letech, vysnil si jejich dění právě takhle. A na filmových adaptacích si musíme vážit právě toho, že si mohou knihu přetvořit k obrazu svému. Na to po desetiletí stráveném se strašpytlovským Potterem diváci skoro zapomněli a odlišnosti od předlohy berou jako mínus. Přitom v jádru Mušketýři zase tak moc do Dumasovy mrtvoly nekopou.
Ona upřímnost, kterou zúčastněným lze uvěřit, zachraňuje Tři mušketýry z propadliště letošního podzimu. Nutno ale podotknout, že tenhle pocit samozřejmě není vším. Režisérovi je přes pětačtyřicet a nemůže do konce života hrát poloamatéra, který svým projektem žije, ale sám do něj nedokáže vložit víc, než co odkoukal od jiných - narážím na kámen úrazu. Nejhorší totiž je, že Paul vykrádá ty vůbec nejznámější filmy, takže ho odhalí i ten nejnáhodnější návštěvník kina. A protože při tom vykrádání své vzory sotva dorovnává, nabízí se otázka zbytečnosti celého projektu.

Další problém tví v miscastu hlavní role. Logan Lerman by mohl být sympatický a méně cukrkandlový nástupce Michaela Cery, ale určitě nemůže hrát DArtagnana. Se slavným Gaskoňcem se naprosto nedokáže sžít, ale nejde o jeho chybu! Stejně tak by nemohl hrát Supermana, Jana Pavla II ani Halinu Pawlowskou. Režisér zkrátka neodhalil jeho předpoklady. Logan se tak, chudák, snaží jak o život být siláckým hrdinou s drsňáckými hláškami a kordem zavěšeným proklatě nízko, ale nemá šanci.
Ostatní jsou "v pohodě". Orlando Bloom konečně prozřel a našel si film, ve kterém jeho herecký "talent" dokonale vyniká. Tři filmoví mušketýři neurážejí své literární předobrazy a tvoří konzistentní partu. A co Milla Jovovich - mimochodem režisérova žena? O jejím talentu můžeme pochybovat, ale umí se dokonale prodat a na místo Mylady si v tomhle případě neumím dosadit nikoho jiného. Christopha Waltze jsem nikdy nepovažoval za výjimečného herce (fakt jsem to napsal!), proto se nedivím, že mezi ostatními nijak nevyčnívá.

Neumím si představit člověka, který by Tři mušketýry mohl přiřadit do osobního topu. Neumím si představit ani člověka, který by nepostřehl, že už se s většinou zobrazeného již setkal. Ne všechny filmy tu jsou ale od toho, aby se kouzlu neurážlivé průměrnosti vyhýbaly. Ostatně jeden moudrý muž řekl, že "originalita se přeceňuje". Proti tomu je správné bojovat, ale zrovna Andersonově hračce bych onu průměrnost, v jejímž rámci je velmi stravitelná, nechal. Nikoho, kdo by na ni byl ochoten zajít za peníze do kina, asi nemůže vyloženě zklamat a znechutit.

PS: Pochválit bych měl 3D. Paul W.S. se rozhodně snaží, aby mělo smysl. A smysl má.