RECENZE FILMU

Občas se stane, že do kin v rámci jedné sezóny dorazí velmi podobné filmy. U nás se to v důsledku ne zrovna rozumných rozhodnutí dvou rozdílných distributorů podařilo rovnou v rozpětí týdne. U Konce světa i Apokalypsu v Hollywoodu rovněž spojuje, že jsou již velmi dlouho "k sehnání" na internetu a vzhledem k tomu, na jaké publikum cílí, už je podstatná část zájemců viděla. Klasické recenze tedy nejspíš nemají smysl a pusťme se rovnou do porovnání, ač výsledná procenta patří Apokalypse v Hollywoodu.

Snímky sdílí základní premisu - parta lidí v nich čelí konci světa v poněkud netradičním aranžmá. V jednom případě jde o partu kamarádu na tahu, v druhém o skupinku celebrit na mejdanu.
Oba formáty si zakládají na svém obsazení. Apokalypsa v Hollywoodu dokonce přímo pracuje s tím, že herci ztvárňují "jakoby" sami sebe, tedy James Franco hraje Jamese Franca, Jonah Hill zase Jonaha Hilla a Emma Watson nepřekvapivě Hermionu.
U Konce světa sice nabízí klasické smyšlené postavy, ovšem duo Pegg/Frost doplněné především Martinem Freemanem vždy patřilo mezi herce, na jejichž totožnost nikdy nezapomínáme. Není tedy ani tak zásadní, koho hrají, vlastně rovněž zpodobňují "jakoby" sebe.
Další spojnicí jsou buď silná improvizace, nebo její slušná iluze, nekorektní humor a v některých scénách i sebemrskačsky umpřímná satira.
Oba filmy zabíjí stupidní konec, ale k tomu později.

U Konce světa režíroval Edgar Wright a jde o poslední článek volné trilogie, navazuje na Jednotku příliš rychlého nasazení a Soumrak mrtvých. Poslední a nejslabší.
příjemné pošťuchování Pegga s Frostem, důraz na to správné "pivní kamarádství" a popkulturní obeznámenost bohužel eskalovaly v křečovité a nucené exhibování, jehož ambice jsou viditelně, nepřiměřeně a až nesympaticky vysoko.
Několikrát nastavený závěr, pokoušející se nabídnout jasné poselství, už působí ve své nucenosti vyloženě trapně a zpětně se kvůli němu tím spíš upínám k jednotlivým scénkám, abych nemusel vnímat nestravitelnost celku.
Bohužel, když se to vezme kolem a kolem, těch zábavných scének zase tolik není a zbývá leda tápat, proč měl Wright tendenci cpát do filmu tolik trikových soubojů, když pochybuji, že na jeho filmy někdo kouká kvůli nim.
Pětice protagonistů ještě víc ředí možnost budovat silné charaktery s přesvědčivými vztahy, a pokud bych výsledek shrnul jedním slovem, byla by to již míněná "křečovitost".

Apokalypsa v Hollywoodu má rovněž potíže s jistou chtěností. Co do nekorektnosti a drzosti však zachází o krůček dál, když herci hrají postavy pojmenované stejně, jak se jmenují oni. Nicméně se všichni chovají jako hajzlové, zbabělci a idioti na takové úrovni, až se zdá jasné, že jde o fikční hrdiny. Až přílišné tlačení na pilu vlastně tak trochu vyvrací premisu a může na někoho působit pokrytecky. Franco hraje svého kokota na takové úrovni, že tím vlastně omlouvá vlastní případné kokotství - protože úroveň kokotství zde zobrazovaná je vyloženě nadreálná. Na stejném principu Woody Allen už několik desetiletí točí filmy o vyhořelých autorech, aby tím vyvrátil vlastní vyhoření. "Když to sám říkám nahlas, tak to přece nemůže být pravda, nebo alespoň ne v takové míře."
Přesto je Apokalypsa v Hollywoodu o řád lepším filmem než U Konce světa, protože si uvědomuje, čím může přispět, a ostatní věci filtruje mimo pozornost. Seth Rogen s Evanem Goldbergem se soustředí výhradně na slovní humor, nějaké trikové vylomeniny či akční scény, jistě i díky nižšímu rozpočtu, nemají v plánu.
Konec sice opět sklouzne k šílenému kýči, ovšem ten je, jako zbytek filmu, přetažený natolik, že ho lze jen těžko brát vážně. Bohužel však tento odstup nebyl naznačen dost a jistá pachuť lacinosti nevymizela.

Ač tedy oba filmy mají své mouchy, vítěz tohohle pomyslného souboje je nejspíš jasný. Apokalypsa v Hollywoodu možná přehání chvílemi víc a chvílemi naopak méně, než by bylo příhodné, zůstává ale milým malým kusem, v němž se primárně blbne a blbě kecá. A umí to být milé.
U Konce světa se oproti tomu topí v ambicích Edgara Wrighta být britským Jossem Whedonem, na což však upřímně řečeno nemá. Možná podobně dobře rozumí popkultuře, křečovitost jím realizovaných scénářů je však tím patrnější, čím víc energie do nich vkládá, což mě rozhodně mrzí. Dokud byl "malý", bylo to skvělé, ale na poli již regulérně vysokorozpočtového U Konce světa mi jeho frikulíni (k zastaralým hrdinům zastaralé výrazy) přišli otravní a iritující, přes což v tuhle chvíli už vlak nejede.