RECENZE FILMU

Já to věděl! Věděl jsem, že Počátek nebude vrcholem letošního mainstreamového dramatu. A teď můžu nahlas vykřiknout: Měl jsem pravdu! Hezky si vás, všechny obdivovatele Nolana, vychutnám. (Právě jsem proti sobě poštval 80% čtenářů recenze, ale to nevadí.) Přitom to tak vůbec nemuselo být. Když jsem poprvé slyšel o snímku na motivy knihy "Náhodní miliardáři" (či tak nějak) a krátce projel její děj, myslel jsem si, že si snad producenti dělají legraci! Facebook nemám zrovna v lásce (i když mezi nějakou radikální větev odpůrců nepatřím) a dvě hodiny koukat na Marka Cukrštajna jsem vážně neměl zapotřebí... Pak padlo jméno režiséra a vše bylo jinak.

David Fincher dozajista patří mezi ty, do jejichž novinek bývá vkládána nemalá důvěra. I když z Benjamina Buttona jsem byl mírně rozladěný, nějak tak jsem tušil, že z režiséra Klubu rváčů, Hry, Sedm a Zodiaka katastrofa prostě nevzejde. Stále jsem ale počítal s něčím ve stylu: "Dobře se to Fincherovi povedlo... Tedy na to, co je námětem." Když se pak začaly rojit první recenze, tvrdě odsuzující The Social Network na "film roku", zájem povážlivě stoupal. Což rozhodně nebylo dobře. Když od filmu očekáváte tolik, co je dnes reklamní kampaň schopná naslibovat, můžete se krutě spálit. Stalo se mi to u Počátku a bál jsem se, že se to zopakuje u Networku. No, očividně jsem se mýlil. Ba naopak. Z kina jsem odešel ještě spokojenější, než jsem vůbec mohl tušit. Hlavu jsem měl plnou myšlenek a těšil se, až se podívám znovu. Tak moc, jak už jsem se na již viděný film dlouho netěšil.

V první řadě je nutné podotknout, že The Social Network není o Facebooku. Scénář počítá s tím, že určitě víte, o co jde. Možná na něm dokonce trávíte mnoho času. Rozhodně ale nenabídne rozbor tohoto (asi) geniálního díla. Celá internetová stránka je tu jen jakýmsi abstraktním předmětem, o kterém všichni mluví, každý ho chce, ale vlastně se o něm samotném dozvíme minimum - že je na něm víc a víc lídí a že zřejmě může mít velkou hodnotu. Především se tu jedná (a zní to poněkud banálně) o mezilidské vztahy v dnešním dravém světě. A ano, hrdiny filmu jsou sice ukázkoví nerdi okolo Marka Zuckerberga (jenž by se zde mohl rovnou korunovat na krále všech geeků), zdejší myšlenky ovšem dalece přesahují svět nevyspalých hubeňourů za monitorem. A úžasné na tom je, že se zároveň nejedná o nějaké kolosální drama, ve kterém na sebe lidé křičí "neopouštěj mě, příteli", ale o vskutku dynamickou podívanou, kde se střídá humor a emoce naprosto bez chybičky a hlavně uvěřitelně.

Pokud jsem se něčeho vyloženě obával, pak že bude pokračovat Fincherova buttonovská neosobnost a chlad, které se mi k němu vůbec nehodily. Ty jsou naštěstí fuč a Network opět nabízí živé charaktery, jejichž vzájemná konfrontace utáhne film bez nějaké zvláštní pomoci technických udělátek. Fincherova režie je sice bezchybná a vizuální vypiplanost stále viditelná, ale nejzajímavějším zůstává, o čem si postavy povídají, co k sobě cítí a co je jejich cíl. A že každý tu nějaký má. The Social Network se odehrává ve fungujícím světě, kde mají všichni svůj vykreslený charakter, nikdo nevyčnívá (ani hlavní hrdina) a nikdo nehraje druhé housle. Každá z postav tu má nějakou roli, ale cítíme, že až odejde z plátna, nezmizí. Jde domů, na nějaký večírek, nakupovat - prostě dál existuje. Navodit podobný pocit reality není jistě nic snadného a asi právě za to budu Finchera obdivovat nejvíc.

Nakonec ani nemusím řešit výborné herce, vybranou hudbu a působivou kameru, přestože by za zmínku stáli. Působí tak samozřejmě, jako by ani o nic nešlo. Jesse Eisenberg má právě za sebou svoji dost možná životní roli, přestože vlastně ani nemusel vybočit ze zajetých kolejí. Nejen Eisenberg, ale všichni přítomní byli obsazeni tak dobře, že se ani nemusí moc snažit. Zní to možná maličko podivně, ale do svých rolí se hodí tak moc, že jejich případný um není ani vidět (a to je mnohem větší pochvala, než by se mohlo zdát).
Vše mají samozřejmě na svědomí David s Aaronem, kteří postavy skvěle kočírují a určují jejich směr. Velmi se mi zamlouvaly střihy mezi mimosoudní sešlostí a "čistým" dějem snímku samotného. Tam, kde by jiný zazmatkoval a těkavě začal přepínat mezi přítomností a minulostí, čímž by potenciál většiny postav zmizel v nenávratnu, stříhá Fincher bez mrknutí oka, sebejistě, přehledně a přesto originálně a působivě. Mezi střihy cítíte změnu nálady, emocí a vzájemných vztahů, a přesto nic nepůsobí rušivě nebo nepřirozeně.

Další, čím si mě tu Fincher (potažmo scénárista Aaron Sorkin) získal, je sdělování myšlenek. V dnešních dramatech určených pro širší veřejnost je zvykem myšlenky vykřikovat, několikrát opakovat a nejlépe je před titulky ještě připomenout viditelným textem a důrazným voiceoverem. Na tento luxus můžete u The Social Network zapomenout. Abyste zjistili, co tím chtěl básník říct, musíte se skutečně zamyslet. Kdo je "hodný", kdo "zlý", kdo má pravdu - to všechno je otázkou interpretace. A donutit diváka takto se zapojit do děje, to je úžasný cíl, kterého se dnes filmaři ve snímcích určených pro masovou veřejnost povětšinou bojí. Proto si těch výjimek musíme vážit.
Rád bych vysvětlil, jak to ten Fincher dělá, ale vážně netuším. Netuším, jak je možné, že film o nesympatickém nerdovi, jemuž povětšinou nerozumíme, chvílemi bychom mu dokonce nejradši nějak zákeřně ublížili, předvedl tak bravurně.

PS: To, že tento film se drží reality jen částečně, nepovažuji za důležité.

PPS: Tvrdit, že jde o nového Občana Kanea, je nicméně přes všechny kvality přehnané.