RECENZE FILMU

Po zkoumání lidské sexuality v Nymfomance se kontroverzní režisér Lars Von Trier pouští do zkoumání duše jednoho sériového vraha. A nebyl by to on, kdyby to neudělal po svém (tzn. velmi netradičně) a nebral si u toho servítky.

Jack je psychopat s neustálou potřebou vraždit. V pěti případech (kapitolách) nám ukáže (tzn. povypráví Vergovi) důležité body jeho kariéry sériového vraha.

Předně je třeba říct, že pokud jste nezkousli některé předchozí Trierova díla (Jack staví dům se nejvíce podobá asi Nymfomance), nemá vůbec cenu dávat Jackovi šanci. Režisér se totiž pořád drží svého stylu. Já mám ale Trierova díla poměrně rád, takže není divu, že mě Jack nadchnul.



Bizarní, černohumorný, zvrácený, těžko čitelný a mnoho dalších slov mě napadá při vzpomínce na včerejší promítání. Raději se nebudu pouštět do analýzy a shrnu jen svůj divácký zážitek, protože analýza by vydala na celý referát. Stačí tedy když řeknu, že Trier se do toho maximálně opřel a zdařile míchá černý humor s místy až šokující brutalitou, aby to dokonale zakončil režijně perfektním epilogem.



Během dvouapůlhodinové stopáže jsem se nestihl ani na minutu nudit. Film střídá nálady s každou kapitolou a Matt Dillon se dokáže perfektně přizpůsobit (Jack je pravděpodobně jeho životní role). V každé kapitole působí jako jiná osoba, ale v každé je zároveň naprosto přesvědčivý. Svým výkonem naprosto zastiňuje všechny ostatní herce, kteří sice předvádějí taktéž skvělé výkony, ale v Dillanově stínu si ani neškrtnou.



Jediné v čem film nakonec pokulhává jsou pasáže, kde se rozebírá umění, které slouží jako taková mezihra před dalším návalem brutalit. Ve filmu jistě mají své místo, abych ho ale odhalil, musel bych se dát právě do onoho analyzování, což je v případě Jack staví dům mimořádně obtížné.

Vzniknul možná ne nejlepší (to ukáže až čas), ale rozhodně nejzajímavější Trierův film, který by si každý fanda filmů rozhodně neměl nechat ujít.