RECENZE FILMU

Nejnovější kus velikána Francise Forda Coppoly - Tetro - měl sice premiéru již v roce 2009, k nám se ale dostává právě nyní. Nutno říct: lepši než vůbec. Snímky režiséra trilogie Kmotr, Apokalypsy nebo Drákuly rozhodně stojí za zmínku už jen za zásluhy jejich tvůrce, jenž se natrvalo zapsal do dějin Hollywoodu jako jeden z největších filmařů vůbec. Slavnému režisérovi nicméně nové tisíciletí nepřeje. Jeho poslední spíše kladně přijatou prací byl Vyvolávač deště z roku 1997, od té doby zakopal "mainstream", natočil průměrně přijaté experimentální Youth Without Youth a pomáhal své dceři Sofii, které dodával cenné zkušenosti i dolary.

Coppolovo tápání v novém tisíciletí dokazuje, že k jeho filmům stále přistupujeme kusověji, než si zřejmě myslel (a zřejmě i než tomu bylo dřív). Z diváckého hlediska jistě v pořádku, Coppola ale může jen litovat, že kolem sebe nadále nemá auru Bergmana nebo Kurosawy, jejichž sláva zastínila vždy i ty méně podařené kusy jejich filmografie. Proč tomu tak není u Francise? Určitě to nebude jen tím, že je Američan.
Coppola byl vždy klasický režisér a obdivoval zlatý Hollywood, přestože měl přesně opačnou pověst. Zdá se to skutečně paradoxní. Spolu se svými vrstevníky Stevenem Spielbergem, Georgem Lucasem a Martinem Scorsesem, s nimiž tvořil generaci "filmových bastardů", vlastně stál u naprostého konce zlaté éry. On byl ale vždy jiný – stranou. Zatímco kumpáni objevovali nové technologie, obsazovali neznámé tváře, Coppola nedal dopustit na v podstatě klasické příběhy a velké hvězdy. Jistě se taky občas "odvázal" a natočil například Apokalypsu, ale trilogie Kmotr je jasný příklad velké rodinné ságy, jaké vznikaly v padesátých letech v režii Kazana a dalších klasiků (Kazana mi připomínalo i Tetro - konkrétně jeho sociální filmy), nejinak je na tom Vyvolávač deště, oproti němuž jsou půl století stará soudní dramata Stanleyho Kramera drzá a novátorská.
Nemůžeme to odsoudit, zvlášť když víme, jaké skvosty vznikly. Jenže on je rozdíl mezi mladým, zručným filmařem, jenž ctí pravidla a své dílo inovuje jen v jejich rozsahu (rodinná sága o "zlých" lidech), a starým pánem, který se stále pohybuje tam, kde začal. Zvlášť v případě tvůrce s přístupem klasika a minulostí rebela, od něhož se "něco" čeká. A teď tu máme Tetro. To nijak neodpovídá filmu, jaký od Forda čekáme, čímž budí pozdvižení. To samo o sobě ještě není předzvěstí kvality ani nekvality.

Nejdříve ale, v čem se Tetro zase tak neliší. S hvězdami samotnými už to není slavné - můžeme ostatně pochybovat, jestli ještě něco jako "filmová hvězda" existuje - co do základního píběhu má ale F. F. jasno. Tetro nabízí klasické story rozštěpené rodiny a velkého tajemství na pozadí. Bennie (Alden Ehrenreich) navštíví svůj ztracený vzor, staršího sourozence (Vincent Gallo), s nímž prožil dětství. Ten se ale jednoho dne rozhodl roztrhat svá rodinná pouta, začal si říkat Tetro, zahodil slibnou kariéru spisovatele a odstěhoval se do Buenos Aires, kde nyní žije s milou Mexičankou (Maribel Verdú) a odmítá jakkoli reagovat na svůj starý život.
Postupně odkrýváme značnou řadu motivů a problémů (skrze Tetrem sepsanou divadelní hru, kterou si tajně schovává na místě, kde ji lze snadno nalézt) a my chápeme, že jádrem všeho "zla" nebude zdaleka jen kariérní arogance hlavy rodiny - úspěšného dirigenta a skladatele.
Nemůžu říct, že bych jednotlivé zvraty (přesněji řečeno jeden zvrat) očekával, ale cesta k nim i jejich podání jsou veskrze fádní a nalajnované. Veškeré emoce a myšlenky jsou přesně na místech, kde je očekáváme. Nejsou rozvedeny, nejsou prohloubeny.
Ozvláštněním bude Fordův styl. Přítomnost (velká většina filmu) například zabírá černobíle, kdežto minulost barevně - což znamená opak běžného využití absence barev. Není těžké domyslet, že to dozajista něco symbolizuje. Stejně jako další nezvyklé filmařské prvky, které evokují spíš filmařského experimentátora, co se ještě nenašel.
Co to symbolizuje, v podstatě není důležité, stejně jako vyústění celého děje a osudů postav. Rozhodně se mi to sledovalo lépe než Vyvolávač, kterého osobně nemusím, zřejmě díky rozumnější délce a přesvědčivějšímu hrdinovi, jinak se ale jedná o, a zní to strašně, naprosto vypsanou fixu.

Coppola má dar propůjčovat svým filmům zdání velkoleposti, důležitosti a zásadnosti tak přesvědčivě, že se "iluze" změní v realitu. Jednoduchý námět skutečně dokáže přetavit v podívanou roku. Je to dar důležitý, chvályhodný, ale neutáhne příběh sám o sobě. V Tetru ale jako by se F. F. soustředil jen a jen na "dojem" skrze teatrální stylizaci. Do jisté míry skutečně tvoří "atmosféru" a ani jednou jsem nepocítil náznaky nudy, k zájmu jsem měl ale daleko zrovna tak.
Ona zmíněná velká škála motivů je jen naznačená a nikdy neopustí hranice obzoru, za který by divák neviděl sám. Například linie bratrů, mladšího geniálního hudebníka a staršího "amatéra", se sotva naznačí, i když na konci se zdá jasné, že by měla být jednou z těch nosných. Hrdinové by mě (i díky skvělým hercům) rozhodně zaujali, kdyby šel scénář do hloubky, nebo se alespoň zaměřil na něco konkrétního. F.F. se tak neustále tváří nesnesitelně důležitě a obsažně, přestože se k hranici doposud nevyřčeného ani nepřiblíží.
Jako by tápal mezi zasněností a složitým příběhem. Mezi intimní výpovědí a komplexní freskou. Zároveň je neuvěřitelně zastaralý a překonaný. Jeho experimentování se pohybuje desetiletí v minulosti. Zatímco Scorsese si může dovolit točit retro (Prokletý ostrov), protože chápe, jak má dnes film vypadat, Coppola jako by vůbec nepostřehl, že od jeho začátků už uplynulo pár přestupných roků. Něco jako když Jiří Menzel natočil Obsluhoval jsem anglického krále. Rozhodně nejde o film, jenž by skládal poctu "tomu, jak se točilo dřív", jen se v té době prostě nachází. A působí to strašně nepatřičně. Tím víc, že má jít vlastně o osobití pokusný snímek.

Nechci Coppolovi určovat podmínky, jimiž se má při natáčení řídit. Stejně tak nechci naznačovat, že ve svých dvaasedmdesáti je starý a má přestat točit. Umím představit, že by ještě mohl přijít s výjimečným filmem. On sám prý vždycky chtěl točit malé, nekomerční kousky - Tetro má být po Youth Without Youth dalším přírůstkem nové etapy jeho práce. Přejme mu tedy štěstí a úspěch. Hlavně v zájmu nás, diváků. Při vší úctě k němu, kterou samozřejmě cítím, je ale Tetro nic nevypovídající, v podstatě zastaralý příběh, jenž je sice technicky zručně natočený a v žádném případě není "odfláknutý" nebo "podprůměrný", ale divákovi, jenž si u Coppoly zvykl na jinčí standard, nemá v podstatě co říct. Veškeré zde předávané emoce a myšlenky nejsou v dnešních filmech zrovna nedostatkovým zbožím, tady jsou navíc leda zabaleny pevnou rukou do krásného (ve smyslu velmi vkusného) klasického balení.