GOLDIE FILM

Slovem "opus" se v dnešní době plýtvá. Ano, v původním slova smyslu tak lze označit prakticky jakékoli umělecké dílo (opus = dílo), v té filmové byl ale tento pojem přeci jen vnímán maličko nadřazeněji. Dnes přesto jako opus označujeme filmy slavných režisérů, snímky se stopáží nad dvě hodiny, se speciálními efekty, se zajímavým obsazením nebo jen ty, co se nám líbily - jinými slovy se vlastně vracíme k původnímu neutrálnímu významu. Proč tento jazykovědný úvod? Jednoduše proto, abych vysvětlil, proč je pojem "opus" pro Tenkrát v Americe tak slabý výraz.

Vrcholné dílo Sergia Leoneho, mistra italské kinematografie, pojednává o životním příběhu Davida "Noodles" Aaronsona. Od dob jeho dětství až po stáří. Ale nejen jeho, rovnocennými postavami se mu stanou i malý pouliční "gang" a město New York.
Snímek připravovaný dvanáct let (a tím není myšleno mít v šuplíku námět napsaný na ubrousku, ale reálné přípravy), jehož původní délka byla deset hodin (v tom stavu by byl výsledek samozřejmě rozdělen na díly), ze kterých Leone postupně (a neochotně) slevoval až na čtyři, to ale neměl snadné. Distributor nakonec udělal razantní krok, kdy stopáž zkrátil na hodiny dvě, což způsobilo odmítnutí diváky i kritiky. Leone se dočkal uznání až po vydání "původní", téměř čtyřhodinové verze, kterou známe dnes a která si zaslouží srovnávat s těmi nejlepšími kousky nejen ze svého žánru.

Film je brán jako komplexní soubor umění. Herectví, kompozice, hudba, literatura, vše si tu podává ruku, ovšem jen málokdy jsou všechny složky stejně dominantní. V případě Tenkrát v Americe ano. Dlouhá léta příprav a přítomnost jen těch největších osobností je patrná každou minutou. Lehkost a plynulost tohoto opusu ale jako by tomu chvílemi odporovala. Všechny ty úžasné scény, nezaměnitelná atmosféra, vše to působí samozřejmě a až jednoduše.
Leone prvoplánově neohromuje, nepřesvědčuje nás o svojí genialitě, nepotřebuje si hrát na velkolepost - je veskrze lidský a přirozený. Morricone si tentokrát nekrade scény, ve kterých hraje jeho hudba, zcela pro sebe - jen vkusně doplňuje obraz. Herecké výkony nečpí strojenou dokonalostí - místo toho sledujeme reálné postavy. Dokonalá souhra celého snímku vychází z jeho složek, ale ty sami o sobě nejsou cílem. Tenkrát v Americe není žádnou exhibicí. Není tu například jediná scéna, která by vám svojí výjimečností utkvěla v paměti bez kontextu a mohli jste její citaci dokazovat dokonalost výsledku. Takové scény totiž nejsou potřeba. Ohromování jednotlivými útržky je zcela zbytečné, když celek sám o sobě stojí za zapamatování.

Zní to jako klišé a nejspíš to i klišé je, ale takovéhle filmy se dnes již netočí. Filmy se dnes točí buď aby přilákaly diváky, aby se podbízely kritikům, nebo aby byly autorsky "jiné". Tenkrát v Americe je natočeno proto, aby bylo. Protože Leone nám tento příběh prostě chtěl odvyprávět. Nikoho nedorovnává, nestanovuje laťky, nepředhání konkurenci (tedy ne prvoplánově). Nemá to zapotřebí. Nijak zvlášť neexperimentuje, scénář se nesnaží o přechytralé dialogy a zvraty. (Není tu však rozhodně řeč o snadné čitelnosti - ostatně první půlhodinu se zorientujeme jen stěží - ale spíš o přístupu tvůrců jako takovém.)
Příběh skupiny hrdinů je tu vyprávěn s nasazením, viditelným zaujetím a spíše než na čemkoli staví na emocích, které postavy prožívají. Proto s nimi cítíme, proto tento film tak chápeme - jeho jednoduchost a přirozenost nám připadá povědomá. Děj je sice bohatý a za ty čtyři hodiny je řešena široká škála snad všech existujících motivů, od problémů dospívajících chuligánů po melancholii muže na konci života, ale vše do sebe tak nádherně zapadá, že nejde mluvit o nějaké komplikované strojenosti. Podobně jako i z té nejsložitější skládačky lze vytvořit jednoduchý obrázek.

V následujícím odstavci je možný spoiler.
Mimo základní dějovou linii tu je jako "bonus" i jistá hra s divákem. Co vlastně sledujeme? Realitu, sen? Na první pohled se vše zdá jako flashback a flashforward spojené scénou v opiovém doupěti. Nebo tomu tak není? Při bližším pohledu (spojeném většinou s opětovným zhlédnutím) tu totiž mnoho věcí nesedí a samotná Leoneho zákulisně nabídnutá alternativa v podobě jedné velké halucinace se zdá docela pravděpodobná. Možná bychom si pak měli připadat maličko podvedeni - ve skutečnosti to ale není zas tak důležité. Leone totiž skrze příběh zprostředkovává hlavně ony pocity, které pro něj byly v jeho snímcích vždy zásadní. A ty nejsou spojeny s rozuzlením, popřípadě možným (ale také pro většinu diváků nepostřehnutelným) vyvrácením celého děje.

Zmiňovat zvlášť další složky Tenkrát v Americe je zbytečné. Vždy bych totiž skončil u nesnesitelného chválení. Můžeme si pochvalovat jeho neamerickost, jeho doznívání, jeho poctivost. Tenhle film prostě funguje. Funguje jako gangsterka, příběh o přátelích, příběh o lásce, příběh o lidském životě. Pokud byste si někdy měli na nějaký snímek udělat 224 minut času, je to Tenkrát v Americe. Leoneho mistrovské dílo. Opus v tom nejlepším slova smyslu, který se díky úsilí tolika lidí stal i přes zásahy studií po právu jedním z nejváženějších snímků.