GOLDIE FILM

Když Sergio Leone dokončil Dolarovou trilogii, která, plně poplatná svému jménu, byla komerčním trhákem, chtěl se ihned pustit do svého vysněného Projektu s velkým "P" Tenkrát v Americe. Jenže produkce onehdá nebyla jiná než dnes a chtěla po slavném režisérovi nějaký další western, nejlépe dva, aby vydělala nějaké ty prašule, nejlépe dvě. Leonemu tak nezbylo než započít Americkou trilogii, kdy Tenkrát v Americe, jež už se nálepkou goldie chlubí nějakou dobu, musely předcházet Kapsy plné dynamitu (méně známé, také ale zdařilé dílo), ale hlavně nejslavnější western vůbec, Tenkrát na Západě.

Tenkrát na Západě je, spolu s vrcholem právě Dolarové trilogie, Hodným, zlým a ošklivým, považováno za nejlepší western, nejoceňovanější (a nejcennější) je pak zcela určitě. Leone si těmito kousky vydobyl značné uznání jak mezi diváky, tak filmaři a kritiky na úplně stejné úrovni, což je úkaz docela nevídaný (například Quentin Tarantino, jak známo, považuje Leoneho za nejlepšího režiséra všech dob a jeho westerny za vůbec nejlépe zrežírované počiny kinematografie). Není se čemu divit. Leone možná vzal tuto práci jen proto, aby mohl přivést k životu svůj vysněný projekt, ale to u takového režiséra neznamená horší výsledek.
A co je na Tenkrát na Západě tak výjimečného, že si jeho tvůrce zaslouží takové vynášení do nebes? Jak říkají knězi zhrzeným věřícím, "když něco dělá pořádně, není ani vidět, že vůbec něco udělal."

Já osobně totiž na Leoneho filmech nejvíce obdivuji tu lehkost a přirozenost, se kterou jsou prezentovány. Jakási příjemná odlehčenost sympatická už z principu. Neuvědomujeme si, že zatímco herci odříkávají svých patnáct stránek dialogů, Leone s sebou táhne čtyři sta listů režijních poznámek, kdy každý záběr, každý stín, každý nepatrný pohyb a každá moucha poletující okolo postav odpovídá přesně jeho vizi. To vše bez jakéhokoliv vnucování této propracovanosti divákovi. V dnešní době se režiséři snaží, aby byla jejich práce co nejvíc vidět. Velká gesta a pozérství jsou to, co zajišťuje uznání a ocenění. Leoneovi jde hlavně o to, aby jeho snímek dokonale držel pohromadě. Aby byl lidský a osobní. Aby byl zábavný a působivý. A to se mu daří.
Není ale žádná ostuda a novinka, že Leone netočí pro mozek, ale pro srdce. Jeho snímky tak oslovují převážně ty, co neztratili schopnost filmem se nadchnout jako malé dítě, nechat se vtáhnout do děje a odhodit jakékoli logické předsudky a pravítka, která by říkala, že "záběr na dva lidi, co na sebe deset minut koukají, nemůže být dechberoucí zážitek." On si totiž uvědomuje, že právě taková chvíle, kdy sedíme a nehledě na cokoli si naplno užíváme film, je vůbec to nejkrásnější, co může divák zažít.

I proto je pravdivý fakt, který mi můžete vytknout - z celého mého textu, ostatně jako u čehokoli od Leoneho, jasně sálá mé nadšení a má touha začít okamžitě nekriticky obdivovat. To není nic, co bych teď měl potřebu nějak zakrýt, protože právě v tom spočívá největší síla slavného Itala. Nejde to ostatně zakrýt u žádného filmu, lze to jen potlačit a dojem se snažit obrnit argumenty. U Sergia to ale není možné. Není možné pokusit se oddělit emoce od logiky, protože v jeho případě jde o veličiny natolik provázané a uvědoměle neoddělitelné, že pokoušet se to zapřít a hodnotit "rozumem" není víc než pokrytectví. Čímž samozřejmě nevyvracím možnost, že by se Tenkrát na Západě mohlo nelíbit.
Nelíbit se bude právě lidem, kteří se odmítají filmu otevřít a vnímají ho jako nehybný objekt, jehož klady jde vyjmenovat a zařadit do seznamu od nejlepší po nejhorší. (A tím nechci říct, že tito lidé jsou necitliví nebo nevnímaví v životě - jde jen o přístup k filmům.) Ti tu pak uvidí zdlouhavé, táhlé záběry na téměř nicnedělající postavy. A ano, přesně to vystihuje obsah Tenkrát na Západě dokonale a není skutečně žádný čistě logický důvod, proč by to mělo fungovat. Pak se ale ke slovu přihlásí emoce.

Jak správně tušíte, když je řeč o emocích v Tenkrát na Západě, může teď padnout jedno jediné jméno. Ennio Morricone. Geniální skladatel opět složil hudbu podle scénáře, aby mohl Leone točit přímo jí na tělo. A Ennio opět odvedl úžasnou a takřka nezpochybnitelnou práci. Hudba je značně sentimentálnější a osobnější než například v Dolarové trilogii, aby odpovídala ženskému pohledu na dění, kterému je ostatně podmíněno celé Tenkrát na Západě. Tím vznikají úžasně dojemné a nezapomenutelné scény, jež zasáhnou přímo tam, kam mají.
Onen ženský pohled, jenž dělá Tenkrát na Západě trochu netypickým westernem a dává mu zcela unikátní vyznění, dokonale slouží jako vymezení vůči Eastwoodově hrdinovi, aniž by ho ale vyloženě vyvracel. Je tu tedy jak příběh pistolníků Henryho Fondy, Charlese Bronsona a Jasona Robardse, tak trochu připomínajících trojku z konce Dolarovky, ale je korunován oním tragickým motivem zničené ženy. Ještěže scénárista Bertolucci a obsazení Claudie Cardinale Leoneho k tomuto nečekanému kroku přesvědčili.

Tenkrát na Západě je i proto dojemnější a silnější (ačkoliv postrádá zábavnost Hodného, zlého a ošklivého). Vždy mě dostane scéna, kdy Cardinale s nadějí a štěstím v očích vystupuje na nádraží, kde ji nikdo nečeká, nebo později, když přijíždí do Sweet Waters, kde se jí za zástupem smekajícího davu zjeví čtyři mrtvá těla. Takto jednoduché scény by nedokázal tak silně a tak působivě natočit snad nikdo jiný než Sergio Leone, jenž s nemalou dopomocí Ennia ždímá emoce až na hranici.
A tak vzniklo Tenkrát na Západě. Z uměleckého hlediska nepochybně vrchol světového westernu (a to říkám, přestože tíhnu spíš k závěru Dolarovky), který svému žánru kraluje dodnes. Film nenatočený proto, aby přinesl věhlas a ceny štábu, ale aby byl dobrý. Aby byl dost možná nejlepší svého druhu.