RECENZE FILMU

Snad žádný mainstreamový filmař se netěší takové přízni jako Christopher Nolan. I já ho měl velmi rád, jen poslední dobou jsem si k němu vytvořil relativně odměřený vztah. Počátek i předchozí Batman byly příjemné blockbustery, ale iluzi své geniality vnuknuly až moc lidem na to, aby šlo hypu megalomanských měřítek něco dalšího než podlehnout, nebo jím být otráven. Paradoxně právě má nedůvěra nyní Nolana alespoň pro mě zachraňuje. Nechtěl bych být v kůži těch, co povstání Temného rytíře vyhlížejí jako svaté zjevení.

Poslední díl Nolanovy netopýří trilogie se totiž stává jejím nejslabším článkem. Ne nějak zásadně, ne nějak fatálně, ale tím tíživěji.
Nemluvím tu ale o ráně z čistého nebe, to jen režiséra dohnalo jeho podle mého názoru nešťastné uchopení komiksového světa jako něčeho trochu realistického, ale zase ne úplně. Co šlo v Batman začíná a Temném rytíři vykalibrovat do obdivuhodné preciznosti, totiž nyní bobtná v neudržitelné variace na tatáž témata, protože vize tvůrců se stala natolik vyhraněnou, že řešit v ní cokoliv jiného než zas a znovu "tíhu superhrdinského údělu a jeho smysl" už ani nejde.
Jak jsem psal již několikrát, nemyslím si, že komiksový svět lze přenést do toho reálného a přitom zachovat jeho zákonitosti a normy. Pokud se filmař o něco takového pokusí, výsledek je přinejlepším zvláštní, přinejhorším bizarně divný (viz Defendor a Super). Buď zkrátka točíte komiks, nebo netočíte komiks. Že si to Chris nevyjasnil, se mu nyní vrací jako nekompromisní bumerang.
Ačkoliv se o Nolanovi tvrdí, že udělal bezvýhradný posun a od komiksového vidění světa se odpoutal, ve skutečnosti jen úspěšně chvátal dva kroky před ním a doufal, že si udrží odstup. S hrdinou v netopýřím obleku a záporáky v ještě roztodivnějších kostýmech si ale nemohl připravit taktiku na jinou cestu, kterou svůj úprk povede, když uvidí konec té stávající. Náhradní plán. Nyní narazil na zeď a jeho náskok z minula jen vyvolává falešné naděje. Uniknout není tam, tak se jen přešlapuje na místě.

Tou vzletnou metaforou jsem chtěl říct, že v aktuálním tříhodinovém opusu se Bruce Wayne tváří ještě naléhavěji a zadumaněji než kdy dřív, ale on i postavy v jeho okolí dál zásadní posuny v ději vykomunikují nejčastěji skrze soustavu žánrových hlášek, protože v tom tkví jejich podstata a nelze to změnit. Zvraty se dějí z fleku a atomovka se tu tahá ulicemi se sofistikovanou jemností krádeže sejfu v Rychle a zběsile. Se záměrem ještě větší velkoleposti a osudovosti Nolan ztrácí pevnou půdu pod nohama a každé blbosti již nezvládá dodávat efekt realismu. Přitom jeho vnímání Batmana se právě na tom vždy zakládalo. Proto působí mnoho prvků vloženě, nepůvodně, nemístně, nevhodně.
Jinými slovy - většinu času sledujeme převážnělý, do sebe zahleděný komiks oproštěný od všeho zábavně komiksového, jednou za čas přerušený pokusem o psychologickou sondu či sociálně-politický komentář dneška (z jiného úhlu pohledu sondu do dneška nesmyslně protknutou hláškami).
Zdejší svět není funkční z pohledu stylizované hříčky (jako byly Burtonovy počiny), protože se okaté stylizaci brání, ale ani z pohledu stržení "zdí útlaku" komiksových zkratek, protože hrdinové i bez zdi na svém území zůstávají. Tím divněji působí.
Jako přesně mířená pěst na oko působí všechny výtky shrnující Catwoman. Ta jako by negovala vše, co Nolan doposud budoval. Zatímco Bruce Wayne nosí oblek coby racionální rozhodnutí smíšené s traumaty z dětství a supervýcvikem (kombinací snad všech existujících motivací), bylo přitom vynaloženo opravdu mnoho energie, aby zůstaly důvody pro jeho netopýří úlet co nejjasnější, ona si na sebe jednoho dne náhodou vezme škrabošku a zřejmě se jí to tak zalíbí, až ji do konce filmu nesundá. O sto šest hláškuje a vývoj jejího charakteru by v komiksovém sešitě zabral dvě kreslená okénka. Její totožnost zná každý na plátně, motivace pro superhrdinství jsou proto jen takové, že "se od ní přece maska očekává".
Pokud doufáte, že to plyne z nějakého záměrného kontrastu, obávám se, že Nolana přeceňujete. Prostě jen neměl prostor pro udržení neudržitelných standardů svého světa, své jedné předpřipravené cesty, kde se dějí nesmyslné komiksové zvraty, jimž se zoufale snaží dát smysl. Tato věta je podle mě zásadní, představujte si ji tlustě podtrženou.

Jak jste si asi všimli, vůbec se nepouštím do nástinu děje. Rozhodl jsem se respektovat Nolanův záměr a skutečně vás před zhlédnutím nechat nevědomé. Že se příběh odehrává osm let po Temném rytíři a Wayne zanechal nočních pochůzek spolu s eliminací Harveyho Denta, však pravděpodobně víte. Přihodím jen, že se fanatickému teroristovi Baneovi (skvělý Tom Hardy, jeho postava mě zaujala víc než Joker, jen není tak dobře prodaná) téměř z kraje stopáže podaří ovládnout Gotham a nastolit všeobecnou anarchii, zatímco je navrátivší se Batman indisponován na jednom velmi odlehlém místě. To nemůže být považováno za spoiler, protože se s tím seznámíme velmi brzy (u tak dlouhého filmu jde o relativní pojem).
Potud velmi působivé - sama atmosféra totální ztráty kontroly elit nad Gothamem dělá z Jokerova řádění sotva narušování nočního pořádku. (Velmi překvapí, že zatímco Temný rytíř "lidu" důvěřoval, aktuální Batmanovo dobrodružství se naopak bojí toho, co by se dělo, kdyby se moc dostala do rukou davu.) Tomu však zásadně láme vaz, že za prvé cesta k nastolení i vyřešení tohoto konfliktu je veskrze (komiksově) primitivní, za druhé jí pak přihlíží dvakrát víc postav, než by bylo nezbytně nutné.
Proč tu pobíhá Joseph Gordon-Levitt, například pochopíme až těsně před koncem, protože jeho role v příběhu se dlouho zdá zcela okrajová a těch pár úkonů by zvládl i Gary Oldman. Stejně tak nesmyslně působí přítomnost hned dvou femme fatale, již zmíněné Catwoman (Anne Hathaway) a "děsně nenápadné" bohaté mecenášky (Marion Cotillard). Nakonec je paradoxně zbytečnější Catwoman, bez níž by se zápletka s klidem obešla.
V důsledku přehršle postav nemá žádná z nových dost prostoru a bohužel i ty staré jsou okrájeny na minimum. Většina z nich na dlouhé minuty mizí z dění, a to včetně Batmana. Film tak vlastně nemá protagonistu.

Množství postav jde ruku v ruce s množstvím dějových motivů. I tady ale Nolan přestřelil a vytoužené komplexnosti se spíš vzdaluje (resp. je komplexní tak chtěně a zkratkovitě, až mu nejde uvěřit). Všechny motivy vedou k jedné a té samé povrchní pointě, jež proto působí ještě polopatičtěji než poučování Ellen Page v Inception. To ale sloužilo jako uvození do neznámého světa a jeho pravidel, což ho ospravedlňovalo. Zde máme pocit, jako by nám Nolan velmi detailně a za pomoci několika pomůcek vysvětloval, že dvě a dvě jsou čtyři, docházel k tomu různými cestami a argumentoval řadou nezpochybnitelných důkazů.
Opět se sluší uvést na rovinu, že ostře znějící slova jsou ostrá právě proto, že Nolana považuji za vynikajícího režiséra. Moc vynikajícího na to, aby směl dělat obvyklé chyby. A Temný rytíř povstal skutečně není ten případ, kdy mi pouze nevyhovuje jeho precizní "sucharismus", ale jsem přesvědčený, že se mu film rozpadá pod rukama i přes nezpochybnitelné kvality každé jedné složky (tradičně s výjimkou střihu, s ním měl Nolan problém vždy).
Kdybych od nového Temného rytíře čekal ultimátní filmový zážitek, byl bych zřejmě dost rozmrzelý, ale já se netajím tím, že jsem to tak trochu čekal. Nyní se cítím jako Afréd, který sice nemá potřebu říkat, že to říkal, jenže on to opravdu říkal...

PS: Tvrdit o svém výtvoru, že je "největším filmem, co kdy kdo od dob opusů němé éry natočil," bych chápal u nějakého neurotického artového génia, ale u Nolana jde jen o směšnou nabubřelost, která vlastně vysvětluje, proč Temný rytíř povstal vypadá tak předimenzovaně a nesnesitelně namyšleně.