GOLDIE FILM

Dnes zabrousíme do vod víceméně současných a navíc se přesuneme od evropských filmů, které jsou mnohdy typické svou poetikou a vzezřením, k těm americkým. Většinou z nich na první pohled, a nemyslím tím nic špatného, více čiší jakási snaha zaujmout co největší počet diváků. Mnohým z nich se to povedlo. A najdeme i spoustu konkrétních snímků, kdy s komerční úspěšností kráčí ruku v ruce umělecká kvalita, přidaná hodnota. Takovým filmem budiž například Kostnerův Tanec s vlky, jemuž se nyní budeme věnovat. Tento novodobý western nese docela dost atributů žánru, a přece jako western, jak jsme na něj zvyklí z dřívějších let, příliš nevypadá. I tak se ale pyšní přívlastky jako nejvýdělečnější western všech dob či první western od roku 1931, který získal Oscara v kategorii nejlepší film. Úspěchu však předcházela hromada práce i všeobecná nedůvěra v celý projekt.

V roce 1990, kdy Tanec s vlky spatřil světlo světa, byl Kevin Kostner docela zavedeným hollywoodským hercem, který platil především za tamějšího krasavce. Kýženého úspěchu na poli režisérském dosáhl právě díky Tanci s vlky, musel však za svůj chystaný film tvrdě bojovat. Nikdo z okolí nevěřil, že by takový v jistém slova smyslu atypický (například čtvrtina dialogů není v angličtině) snímek mohl zaujmout. Kostnerův ambiciózní debut se od počátků potýkal nejen s pochybnostmi a nedůvěrou, ale i, jak to u mnoha filmových opusů bývá, s finančními problémy. Kostner sám musel sáhnout do vlastních úspor a do Tance s vlky investovat. Risk se mu však nesmírně vyplatil. Jak již bylo uvedeno výše, Tanec s vlky vydělal více, než si kdo dokázal v těch nejrůžovějších snech představit. Kostner se pak za kameru postavil ještě třikrát. Žádný z jeho snímků už však úspěchu Tance s vlky nedosáhl.

Scénář filmu prodělal doslova anabázi. Autorem myšlenky je americký spisovatel Michael Blake. Ten v polovině osmdesátých let napsal také scénář filmu. Nebyl o něj ale zájem. Kevin Kostner však vycítil příležitost a povzbudil Blakea k tomu, aby ze scénáře udělal román. Pak by bylo snazší jej adaptovat. Blake poslechl a v roce 1988 vychází paperbackové vydání Tance s vlky. O dva roky později pak do kin přichází stejnojmenný film.
U nás se snímek Dances with Wolves překládá jako Tanec s vlky. Není to však správně. Zdálo by se, že na jemných nuancích nezáleží, opak je ale pravdou. Správně bychom měli hovořit o filmu jako o Tančí s vlky. Jeho název totiž ve skutečnosti přímo odkazuje k novému jménu poručíka Dunbara, jenž je i hlavním hrdinou snímku. Toto jméno mu přidělili indiáni poté, co si k němu vypěstovali zvláštní vztah a poznali, že John Dunbar není obyčejný běloch. Náramně si totiž rozumí právě se smečkou okolo žijících vlků.

Děj filmu vypráví o americkém poručíkovi Johnu Dunbarovi. Řádí americká občanská válka a John Dunbar je po prodělání skoro smrtelného zranění odeslán na pevnost Sedgwick. Jeho úkolem je hlídat ji. Brzy zjišťuje, že je v širokém okolí sám a pevnost je navíc v havarijním stavu. Tedy sám. Jak se to vezme. Objeví se vlci a také indiáni. Dunbar je muž plný idejí a rozhodně není vůči indiánům nepřátelský jako ostatní běloši. Pokusí se o zhola nemožné. Nejprve naváže vztah s vlky. Sami indiáni jsou překvapeni, jak si s oním bělošským vojákem rozumějí. Zajímavá je proměna Dunbara. Nejprve je, a není divu, vyděšený, vůči indiánům cítí respekt. Nakonec s nimi naváže dialog, sblíží se s nimi, spřátelí se s nimi. Oddá se jim, je jejich kulturou, zvyklostmi i jazykem fascinován. Také indiáni se po dlouhé době setkali s člověkem, k němuž mohou cítit důvěru. Vidíme krásnou a dojemnou symbiózu mezi lidmi, u nichž bychom to nepředpokládali. I když si musíme přiznat, že téma je trochu idealizováno. Ve světě to tak, ten dnešní s multikulti snahami toho může být důkazem, totiž většinou nefunguje. Aby byl příběh kompletní, samozřejmě v něm nesmí chybět romantická linie, jejímž hlavním účastníkem je John Dunbar. Jak to s indiány v Americe dopadlo, víme asi všichni. Film už to však jenom naznačuje. Do jeho idealistické koncepce by se příliš negativní závěr moc nehodil.

Snímek, jenž byl až na jednu výjimku natáčen chronologicky, dobře ukazuje rozpínavost nových obyvatel amerického území, jejich konfrontaci s ideály některých z nich, ale především jejich konfrontaci s původními obyvateli – indiány. Téma poskytuje podhoubí pro výpravnost, bohatost, srdceryvnost. Tyto charakteristiky by každý správný velkofilm měl mít. Záběry prérií jsou stejně velkolepé. Zdánlivě se nic neděje, přesto je v nich spousta emocí. A Tanec s vlky má ještě jednu velkou devizu, tou je hudba Johna Barryho. Nádherné poetické tóny evokují například jeho Vzpomínky na Afriku. Barevný, až pohádkový vizuál skvěle doplňují. Tanec s vlky mírně brnká na nacionální strunu, ale nepřinese žádný patos, což je jen dobře. Pro dnešního diváka tak jeho markantní úspěch není překvapením.