RECENZE FILMU

Tady to musí být (This Must Be The Place) patří mezi filmy, které prostě nemůžou být úplně špatné. Na to má až příliš lákavý námět a slibné lidi před i za kamerou. Po zhlédnutí trailerů nebo i fotek s Pennovou kšticí navíc nehrozí, že bychom na něj mohli zapomenout. Nepochybujeme o tom, že "tady TO musí být". TO něco, co dělá film zajímavým. A světe div se: ono jo!

Jenže stačí to? Stačí být zajímavý k tomu být i dobrý?
Příběh opotřebovaného rockera, který jakoby poslední roky (desetiletí) svého života trpěl kocovinou po nezřízeném vrcholu kariéry a nyní musí vyrazit na pohřeb otce a zpět, tedy s jednou zásadní odbočkou, využívá od počátku svůj punc "neokoukanosti" a "podmanivosti". Doufá přitom, že si nevšimneme, že u "puncu" zůstane. Tahle odysea za poznáním sebe sama totiž postrádá přidanou hodnotu a naplňuje jen schéma "v rámci přístupných mezí divného filmu".
Sean Penn nasazuje své trademarkové tutovky, kdy jeden velmi trpitelský výraz a šišlavý hlas zastupují jakékoliv herectví (čímž netvrdím, že je to špatný výkon). Za dvě hodiny se prošourá z pověstného bodu A do bodu B, zatímco nás obšťastňuje svými moudry. Řeší smysl života, vesmíru a vůbec, jako by nás podobná témata z úst jedné labilní smažky mohla zajímat víc než coby bizarní hlášky. Co si z toho odneseme?

V první řadě je snímek extrémně odtržený od našeho světa. Všechny postavy, které Penn pozná, disponují stejnou slovní zásobou, stejnými myšlenkami a stejným pohledem na svět, který nepůsobí ani za mák realisticky. Teatrálnost a šustění papírem při konfrontaci charakterů, které zcela očividně vzešly z jedné mysli a nemají nic společného s naší každodenností, se zdají tak očividné, až by se člověku chtělo pátrat po záměru. Možná že něco z mnou kritizovaných věcí záměr i byl, ale po tisící si stojím za svým: Záměr není omluva, když nefunguje!
Příběh není tak nadnesený, aby ho šlo vnímat jako glosu, satiru, metaforu, není důležité, jak tomu budeme říkat. Zároveň je ale tak strašně daleko od diváka, až ho není možné vnímat jakkoliv jinak. Pennova postava a jejích deset skrytých démonů v důsledku působí otravně a až nesnesitelně - zvlášť jak je neustále tlačena do polohy "studnice moudrosti, bezprostřednosti a upřímnosti". Ze situací, do nichž se dostává, ale nelze nic pořádného vyvodit.

Jak si totiž můžeme vzít z hrdiny (a snímku obecně) nějaké poučení do života, když se on ani další postavy nechovají jako skuteční lidé? Nebo i skuteční divní lidé? Jak lze jejich chování brát jako příklad/varování, když si stačí říct "vám se to mluví, když neexistujete?" Ano, jistě nalezneme přehnané a zkarikované snímky, kde lze poučení nalézt - ale aby Tady to musí být fungovalo s podobným vysvětlením, muselo by naopak být odvážnější a přepálenější. Za daných okolností vzniká dojem trestuhodné plytkosti a povrchnosti. Prostě manýra vedle manýry.
Platí, čím jsem začínal: Ten příběh je velmi zajímavý. Jen není zajímavější než jeho námět a výchozí atributy, předně štáb a první dojem. Přes všechny výtky mi zároveň imponuje, že Sorrentiny nezačne nudit, přestože s nudou pracuje.
Tady to musí být proto patří mezi ty filmy, které by mohly být dlouhé patnáct minut i tři hodiny, aniž by byly více nebo méně zábavné - to zajímavé na nich je z principu přítomno v každé scéně, konkrétně Penn dělající bizarní věci.

Výslednému dojmu moc neprospívá závěr, který místo aby dal dosavadnímu dění pointu, otevírá nové rány a hraje sám na sebe. Jako by si scenáristé Umberto Contarello a samotný Sorrentino najednou uvědomili, že vlastně nemají nic, co by vyvolalo katarzi, tak do příběhu zpětně vlepili pár indícií a narychlo objevili Ameriku.
Neříkám, jak by se z recenze mohlo zdát, že z filmu musí plynout ponaučení do každodenního života (na Reitmanově Znovu a jinak si cením právě toho, že se brání dát nám návod na štěstí). Překotnou snahou na závěr sdělit ultimátní pravdu ale tvůrci prozrazují, že nemá jít sled scének na téma "jakou další divnou postavu bude Penn hrát" záměrně, ale že jsme tu skutečně měli hledat životní manuál. Ten tu ale nenalezneme, protože cesta tohohle podivína nezobrazuje ani nevariuje život, ale pouze "příběh". Podle všeho proti vůli autorů.