Gabriel Shear: Problém Hollywoodu je, že točí neskutečný… zbytečný sračky. Ne, nejsem nějakej utahanej filmař, který s dýmkou žvaní o existencionalismu nebo co, ale nesnáším špatný herectví, ubohou režii a náhodně slepený kecy, o kterejch studia mluví jako o próze. Jde o nedostatek realismu. Realismu. Ten se v dnešní americký kinematografii moc nevidí. Například Psí odpoledne. Al Pacinova nejlepší věc. Kromě Kmotra a Zjizvený tváře. Mistrovská režie. Skutečný zážitek. Úžasná kamera a i herci, scénář… všecko dokonalý, ale nikam nepokročili. Co kdyby chtěl Sonny v Odpoledni utéct, a tak vyhrát? Co kdyby to opravdu chtěl? Co kdyby, a o to jde, začal ty rukojmí prostě střílet? Bez milosti střílet? Splňte naše požadavky nebo tý kozatý blondýně ustřelím hlavu. A bum prásk. Žádnej autobus. Fajn. Kolik mám rozmáznout nevinnejch rukojmí po okně, aby město změnilo způsob vyjednávání? A o tom byl rok sedmdesát šest. Nebylo CNN ani CNBC ani internet. A co by bylo dneska? Myslím stejnou situaci. Jak rychle by média zbláznila město? Za pár hodin by to byl určitě největší trhák od Bostonu po Budapešť. Deset rukojmích. Dvacet. Třicet. Všichni bum bum… jeden za druhým. Všecko v detailu. Plus počítačový triky. Krev teče z plátna. A proč se to všechno mělo stát? Kvůli pár miliónům dolarů? To mě jenom tak napadlo. Nevypadá to sice jako normální biják, ale co kdyby.
agent J.T. Roberts: S tím filmem je trochu potíž.
Gabriel Shear: V čem?
agent J.T. Roberts: Nezabere.
Gabriel Shear: Jak to?
agent J.T. Roberts: Lidi raději šťastný konce.
Gabriel Shear: Pacino zdrhne s prachama. Přítel změní pohlaví. To je happyend.
Stanley Jobson: Ne.
Gabriel Shear: Chápu. Homofobie.
Stanley Jobson: Vrah nesmí vyhrát. Mravní zásada. Tak nebo tak. Musí zdechnout.
Gabriel Shear: Život někdy píše divnější příběhy.