RECENZE FILMU

Pomsta se v rukách originálního tvůrce může stát hodně silnou zbraní. Sweeney Todd je toho exemplárním případem, neb dlouhá cesta zadostiučinění ďábelského holiče, mnoha mrtvolami lemována jest. A že na prachsprostý motiv, jako je pomsta, se dá nahlížet různými úhly pohledu, ví v současnousti nejlépe Tim Burton. Jedněmi uznávaný, druhými opomíjený režisér, proslulý svým citem pro navození maniodepresivní atmosféry si nevybírá tradiční scénáře a snad i proto jeho filmová dítka provází vlna kontroverze. Nejinak tomu je i u nejnovějšího díla muzikálového ražení.

Příběh falešně obviněného holiče ze zločinu, který nespáchal a po letech se vrací s dvěmi myšlenky, byl napsán snad právě pro Burtona. Ten si dějem cestu razí nekompromisním způsobem a naoko dost jednoduše. S postupujícími minutami bude každému zřejmější, že až tak přímočaré to není a věci se začnou komplikovat. Režisér si s divákem zahrává především prostřednictím ústřední postavy Sweeneyho Todda. Ačkoliv dokáže divák s postavou soucítit a pochopit její motivy, každá strana má dvě mince a Burton dobře ví, že pravděpodobnost, že padne panna nebo orel je padesát na padesát. Nejmarkantnější splynutí těchto dvou odvrácených stran nabízí samotný závěr filmu, který divákovi, čtoucímu mezi řádky, nabídke lahodné vypointování.

Kdyby to jako na drátkách, což platí pro začátek a poslední dvacetiminutovku, šlo celé dvě hodiny, dal by se Sweeney považovat za jedinečný film, ale faktem je, že to nejednou příběhově drhne a některé momenty jsou nevítané. Občas je to zase naopak. Zdání navozující dvouhodinová stopáž, že tady nic chybět prostě nemůže, Burton vyvrací druhou polovinou filmu, která působí silně uspěchaně. Tahle skutečnost se však šikovně snaží schovat za muzikálové momenty. Hudební složka Sweeneyho Todda je, krom hutné atmosféry, tím nejlepším soustem na talíři. V silně rezonujících motivech se tak celkem ztrácí i zpěv Johnnyho Deppa (ačkoli nejsem k tomuto ohodnocení nejpovolanější, dovolím si nad rozhodnutím interpretovat písně osobně, zakroutit hlavou).

Nemůžu se nevrátit k té nakousnuté atmosféře. V tomhle Burton opravdu vždy vynikal a už z Batmana udělal hodně temnou ikonu. A i když je jeho nový film silně schyzofrenní a temný, není tu pro burtonofila téměř nic, co by od něj ještě neviděl. Celkově mi to připadalo vizuálně stylizované do Ospalé díry lehce říznuté Karlíkem, což ovšem samo o sobě dokáže rozpohybovat žaludeční vředy. Poklepání na rameno by jistě zasloužil i pan kameraman s kolegy ze střižny. Sweeney nejede v nejpomalejším tempu a právě střih dodává snímku spád a dynamiku.

V ambiciózní burtonovce nechybí ani tentokrát ambiciózní Johnny Depp. Ten se spolu s Georgem Clooneym do bizarních typů rolí, nabízející především Coenové a právě Burton, hodí snad nejlépe ze všech. Depp nadále kráčí v pěšince vyšlapané Jackem Sparrowem, Willy Wonkou a například Rochesterem z Libertinu a tyto role se odrážejí i v té nejnovější. Tímto mu pravděpodobně ale trochu křivdím, neboť v jeho tváří se zračí všechno utrpení a v posledních momentech rezignace jeho postavy. Těžko si do této role představit někoho jiného a ačkoliv předpokládám, že na Oscara to stačit nemůže, Zlatý Glóbus si odnesl oprávněně. Nikdo další už na mě svým výkonem tak silně nezapůsobil. Výrazivo Helen Bonham Carter se mi příliš často jevilo konstantním, Alan Rickman jel tak na půl plynu a jeho zvedání obočí už po x-té neoslní a Sasha "Borat" Cohen tu byl tak nějak navíc.

Sweeney Todd je nespíš přesně takový, jaký by měl být. Má úderné momenty, skvělé muzikálové výstupy a herce, jejichž jména vypadají dobře na plakátech. Přesto mi k absolutnímu zážitku chyběl příliš velký kus a litrů krve, řinoucích se z plátna klidně mohlo být méně. Rozhodně se ale budu chtít v budoucnu do ponuré atmosféry ponořit ještě jednou a obdivovat gradující výkon ďábelského Deppa. Navíc ta nepsaná myšlenka filmu, vypointovaná téměř k dokonalosti, rozhodně stojí za to.