RECENZE FILMU

Ukázalo se, že po máločem byl ve filmových vodách takový hlad, jako po pořádné invazi mimozemšťanů. Žánr, který si své užil hlavně v padesátých letech, se za poslední dekády vytasil jedině s Dnem nezávislosti, Cloverfieldem... no a možná ještě Spielbergovou Válkou světů, když chci být hodný. Marně pátrám v hlavě, co dalšího opravdu významného bych mohl vypíchnout, když neberu, District 9 jako film o invazi. Proto Jonathan Liebesman, režisér pokračování remaku Texaského Masakru (a budoucí režisér pokračování remaku Souboje Titánů), neměl problém s nalezením diváků.

Jednoduše naplácal dohromady čtyři výše zmíněné tituly a za pomoci zdaleka ne tak nízkého rozpočtu, jak se traduje (70 milionů dolarů není hodně, ale rozhodně to není málo), natočil zhruba tak přesně to, co se dá od "klipaře" očekávat. Sci-fi hit předloňska District 9, jehož existence jistě patří mezi prvotní jiskry, jež daly Světové invazi vzniknout, stál však o více jak polovinu méně a vypadal o více jak polovinu lépe. Zrovna tak lépe vypadal Den nezávislosti se stejným rozpočtem (i když samozřejmě existuje inflace), od něhož uplynulo už patnáct let. Přitom Emmerich i Blomkamp byli v době natáčení stejně (nebo ještě méně) zkušení filmaři.
Ačkoliv to opravdu vybízí, strašně nerad bych chudáka Jonatána ubil srovnáváním, přestože jsem nadhodil veskrze srovnatelné tituly a přestože k tomu on sám a jeho přístup snad až nutí.

Světová invaze má totiž spoustu dalších problémů i mimo to, že nepřináší nic nového a že patnáct let starý film na téže téma působí lépe. Jsou to v podstatě stejné zápory (a klady?) jako u nedávného Trona nebo třeba druhých Transformers. Jejím tvůrcům totiž až ostudně nedochází, že i ten nejlepší, nejnápadnější a nejefektivnější vizuál začne nudit, pokud za celou stopáž nezměníte nebo jakkoli neozvláštníte přístup. Onen věčný problém klipařů, kteří mají najednou 90 minut na vyjádření se, což je zhruba padesátkrát tolik, než na kolik jsou zvyklí.
Co se ale z dvou minut klipu jeví jako úchvatná řež, nedokáže v divákovi po dvaceti minutách vyvolat víc než záchvat zívání, po hodině a půl pak výbuchy atomových bomb ani nepřeruší spánek. Právě to Invazi zcela prostupuje a pohlcuje. Byly by zajímavé Star Wars, kdyby dvě hodiny bojovali dva lidé se světelnými meči? Byla by zajímavá kterákoli komedie, kdyby postavy opakovaly stejné vtipy pořád dokola? Stejně tak nemůže fungovat dvouhodinová exkurze do říše roztřesené kamery, pobíhajících vojáků a útočících emzáků.

Všemi mými recenzemi se nese jedna hlavní myšlenka. Cokoliv jde natočit jakýmkoliv způsobem. Když tedy filmař ví, jaké "cokoliv" se zrovna hodí a jaký že je onen "způsob". Zdá se mi jasné, že nikdo z tvůrců Světové invaze si moje recenze nečte.
Nemluvím ani o tom, že Battle: Los Angeles (česky velkolepě Světová invaze, ačkoliv se odehrává na jednom předměstí) probíhá mezi deseti vojáky a o něco více ufony. To ostatně odpovídá obecné představě o nizoučkém rozpočtu. Stejně tak nemám žádný problém s tím neuvěřitelným mořem klišé všech druhů a velikostí, protože mi je jasné, že musí jít o záměr. Ve svojí dobromyslné náladě bych odpustil i všudypřítomné vykrádání čehokoli. (Hudbu ze Sunshine kopíruje Invaze tak okatě, že jsem se musel podívat, jestli za oběma soundtracky nestojí stejný skladatel. Nestojí.) Jde spíš o to, jak strašně zbytečné je tento snímek vidět, protože nenabízí nic, co bychom v kině nezažili dřív (ani coby zajímavé variace dobře známého) a vlastně ani nesplňuje, co slibuje.
Je to film monotónní, jednorázový, jednolitý, přičemž divák by jistě chtěl maličko víc. Víc hlášek, víc lokací, velkolepější boje. A je mi jasné, že každý snímek nemusí posouvat hranice nepoznaného, stejně jako nemusí splňovat, co se od něj očekává. Ale přece jen bych řekl, že tak velkolepě se tvářící bitva by mohla být buď zábavná, nebo alespoň napínavá, nebo jí alespoň budu moct přiřadit nějaký přívlastek. To ale není možné. Světová invaze prostě "je". Není nic jiného, než že "je".

Je možné nasbírat, navykrádat či jinak "nečestně" dát do kupy pořádný film, který budeme mít rádi. To se ale režisér musí činit víc, než to dokázal právě Liebesman. Musel by totiž udělat pořádnou mixáž všeho, co máme rádi. To Invaze nezvládá. Při tom, kolika filmy se inspiruje, totiž vypadá pořád stejně. Stejná roztřesená kamera, stejně křičící hrdinové, dokonce i když je zápletka uzavřena a přeživší vedou poslední dialog, kamera se stále nesnesitelně klepe.
K ničemu je tak Eckhart (ten se pro roli vojáka snad narodil) i Rodriguez. Stejně jako pár dalších kladů - například, že jednotlivé scény vypadají dobře. Celek prostě nudí. A to je pro film tohoto druhu, jenž má být zábavou a jen zábavou, naprosto zhoubné.