GOLDIE FILM

Donnerův Superman byl ve své době jistě ojedinělou raritou. Dvou a půl hodinový film o létajícím chlapíkovi v gumovkách a pláštěnce, který je tady proto, aby bojoval za pravdu, spravedlnost a svobodu. S jakou vizí museli přistupovat filmaři k této látce, aby z ní nebyla totální fraška a publikum se nezačalo lámat smíchy ve chvíli, kdy se na scéně poprvé objeví chlápek v přiléhavém rudomodrém obleku, odlepujíc se od povrchu zemského a přelétnuvší před kamerou za zvuku majestátní melodie? Filmaři jistě věděli, že zfilmování Supermana není záležitost, kterou je vhodné odbýt. Byl to krok do neznáma, s komiksovým hrdinou, kterého si sice oblíbilo mnoho lidí, ale ty si ve filmovém světě mohli snadno znepřátelit, podobně jako diváky neznalé komiksu nechat chladné.

K převedení komiksového světa do filmu se povolala řada nejzvučnějších jmen, která obsadila svá místa od speciálních efektů, přes scénář až po obsazení. Do filmu se sypaly velké peníze, nešetřilo se ani na titulcích a společně s prvním dílem se natáčel i materiál pro díl druhý, z něhož ovšem byla většina přetočena spolu s výměnou režiséra ve druhém dílu. Jak moc byl Superman zásadní pro film jako takový, měl co nabídnout kdysi a jak ho lze vnímat dnes? Proč stojí za uveřejnění v sekci Goldies? Nejen proto, že je Superman mým oblíbeným filmem, ale hlavně proto, že má kvality, které si nezaslouží přehlížet a ignorovat.

Trvalo více než desetiletí, než se mohl diváckou a tedy i finanční úspěšností se Supermanem srovnávat jiný film z podobného žánru. Pro filmová studia Superman předznamenal jasný signál - postavičky z komiksového světa mají své místo na stříbrných plátnech jisté. Lidi, které už šustění papíru při otáčení stránek omrzelo a chtěli vidět své hrdiny v pohybu, nadživotní velikosti, se skvělým hereckým obsazením, dostali v roce 1978 dárek, který můžeme bez nadsázky označit za průkopnický. Tvůrci převedli Supermana na plátno se silným příběhem, který doplňovaly velice působivé momenty a film se tak v době svého uvedení stal šestým nejvýdělečnějším všech dob.

Velkou výzvou muselo pro filmaře být to, jakým způsobem představí divákům hrdinu, který je takřka nesmrtelný, a jakým způsobem tu auru superhrdiny vyváží aurou zcela opačnou. Obrýlený redaktor Clark Kent byl trefou do černého. A právě toto Supermanovo lidské alter-ego je to nejzábavnější, nejchytřejší a nejlepší na celé postavě tohoto superhrdiny. Pro doplnění lze jen odkázat na monolog Billa z Kill Bill 2. Z mého pohledu je pro film se superhrdinou nejdůležitější právě samotný zrod hrdiny, objasnění jeho motivace, uspokojivé vysvětlení jeho schopností a stanovení pravidel, která musí ve svém novém světě dodržovat. Od toho se odvíjí vztah s celou postavou. Jinde se diváci musí spokojit jen s tím, že jejich hrdinu kousl pavouk, někoho něco ozáří, něco někde zmutuje, pak tomu nejlépe někdo zastřelí rodiče a hrdina má hned motivaci pro konání dobra. Jinde zas někdo vystoupí ze stínu svého temného velkoměsta a začne likvidovat kriminální živly proto, že to je ve scénáři a dělalo se to tak i v komiksu. Zde se ustanovení hrdiny věnuje 45 minut a Superman tudíž naštěstí není ten, který přiletí na Zemi, zastřelí mu rodiče, oblékne pláštěnku a jde bojovat za dobro s neustálými hlasy svého otce v hlavě.

Ačkoliv se tento film nezřídka kdy setká s výsměchem, je to kapitola, kterou si kinematografie musela projít a prošla si jí v případě tohoto filmu se ctí. Je jasné, že dnes je trend jiný, je snaha o realističnost, větší zapojení sci-fi prvků, ale za to se nemůžeme na tento film zlobit. I dnes totiž působí Superman suverénním dojmem, za triky nebo výpravnou stránku se v žádném případě stydět nemusí, ba naopak. Můžeme říct, že vypadá daleko lépe než některé novější filmy a to i přes to, že se nenatáčel v digitálním věku. Tady platí, že kvalitní speciální efekty ze staré školy dělané pomocí miniatur, speciálních čoček, předních projekcí ve spojení s pokrokově používanými polopropustnými zrcadly, jsou daleko věrohodnější než mizerné počítačové triky o třicet let mladších filmů. A povedených trikových záběrů je v Supermanovi nespočet. Vzpomeňte na bortící se most Golden Gate, protržení Hooverovy přehrady nebo zachycení padajícího vrtulníku.

Dopad filmu na tehdejší kinematografii byl jasný. Spolu se Star Wars se jednalo o znovuoživení žánru sci-fi a ustanovení úzkého žánru superhrdinských filmů. Stejné, nebo i více důležité je to, jaký má film dopad na diváka, jak si ho dokáže podmanit a co přesně si divák má možnost vychutnat. Technická stránka s tím jde samozřejmě ruku v ruce, ale vraťme se k věcem, které dělají tento film silným po té emotivní stránce a nenechají vás zcela chladnými. Je až s podivem, jak působivá je rozmluva Jor-ela se svým synem před tím, než ho pošle na naší planetu, aby ho jako jediného Kryptoňana zachránil. S jakou naléhavostí a nevypočítavostí lze natočit smrt pozemského otce a loučení s matkou. A co na to práce Johna Williamse? Ne nadarmo ji lze považovat za jeden z nejlepších hudebních soundtracků, ve kterém najdeme barvitou plejádu skladeb, z nichž každá se nesmazatelně zapsala k dané scéně. Filmový Superman je zkrátka ikonou pro svůj žánr, stejně jako je postava samotná ikonou pro superhrdinské komiksy.