GOLDIE FILM

Během facebookového hlasování jste rozhodli, že se tento měsíc budeme v sekci goldies zabývat žánrem sci-fi. Protože ale některé z největších kultů (2001, Blade Runner, Terminátor 2, 12 opic) už máme za sebou, zůstává nám možnost vybrat i pár okrajových kousků, které neznamenají "sázku na jistotu", ale možná tím spíš si vás dokáží získat. Prvním je relativně nové Sunshine, jež za pět let od svého vniku nespravedlivě zapadlo.

Danny Boyle se projevuje jako skutečný chameleon. Zvládl zombie horor 28 dní poté, líbivou oscarovku Milionář z chatrče, natripovanou výpověď Traispotting, videoklipových 128 hodin a ještě několik dalších méně atraktivních, ale sympatických oddechovek. Osobně si myslím, že přes to všechno poskytuje vůbec nejintenzivnější divácký zážitek podvratné science fiction Sunshine o umírajícím Slunci, které pro skupinku jeho zachránců představuje nejhrozivějšího nepřítele. Spolu se smrtícím chladem vesmíru a nedokonalostí "lidského faktoru".
Ihned se dozvídáme, že naše nejbližší hvězda umírá. Na její záchranu byla před sedmi lety vyslána obří jaderná loď/nálož s cílem v ní znovuzažehnout termonukleární reakci. Zmizela beze stopy. Lidstvo tedy z posledních sil vytěžilo zbylý jaderný materiál a sestrojilo ještě jednu pojízdnou bombu, Ikarus II, a do její osmičlenné posádky vložilo své konečné naděje.

Co by jinému snímku zabralo minimálně půlhodinu, v Sunshine odbudeme mluveným prologem. Snímek začíná až ve chvíli, kde se Ikarus II nachází v polovině dlouhé cesty. Země už je jen vzdálenou vzpomínkou a signál spojující hrdiny s jejich rodinami právě přestává fungovat. Semínko ponorkové nemoci již bylo dávno zaseto, ale to nikoho nepřekvapuje. Na nesnesitelnou tíhu svého poslání, odloučení a monotónnost obří, přesto po čase titěrné lodě byla profesionální posádka složená z fyziků, astronautů a dalších odborníků svého oboru velmi dobře připravena. Chtělo by to mnohem víc, aby tito znalci nezachovali klid. A to něco přijde.
Následuje totiž řada selhání a špatných rozhodnutí, v jejichž důsledku začnou hrdinové postupně umírat a situace se vymyká kontrole stále fatálnějším způsobem. Nicméně zapomeňte na obvyklá putovní sci-fi jako dobové Jádro nebo aktuální Prometheus, kde se nedaří proto, že jsou hrdinové nekompetentní idioti. V Sunshine lidé selhávají, protože je mise zkrátka přesahuje a následky svých činů nemohou dohlédnout i přes svou značnou odbornost a inteligenci.

Už tady se Sunshine liší od žánrových souputníků. Hrdinové nejsou macho gerojové, kteří vyřeší každý problém mrknutím oka, ale lidské bytosti neustále nucené k volbám, na jejichž učinění nemají všechny potřebné informace, čas, schopnosti ani prostředky. Některý plán jim třeba vyjde, ale velká většina ne. V takovém měřítku totiž nejde vždy uspět.
Právě posouvání měřítek na všech úrovních se zdá být hlavním Boyleovým motivem. Problémy se stupňují, posádka otupuje vůči množství rizika, jež je ochotna podstoupit, ale i vůči etice a morálce.
Toto stupňování zaskočí značnou neplynulostí. Kdyby plynulé bylo, hrdinové by mohli aplikovat výcvik, použít čistě racionální uvažování ke splnění mise, jediné relevantní motivaci. Jenže luxus plynulosti Boyle zdejšímu světu a hlavně jeho obyvatelům upírá.

Některé překážky hrdinové mohli (a měli) předpokládat, ale většunu z nich ne. Některým šlo předejít, postupně však přibývají ty neočekávatelné a neřešitelné. To zachází do takového extrému, až ke konci můžeme snadno dojmu, jako by film právě změnil žánr a na atmosféru dosavadního dění Boyle hodil za hlavu - opak je pravdou.
Ve chvíli, kdy někdo z posádky uhořel, umrzl, utonul, spáchal sebevraždu a obětoval se za splnění úkolu už se zdálo, že zbylí hrdinové budou čelit jen známým překážkám. Jaký naivní omyl - vesmír má ve své nezměrnosti vždy eso v rukávu.
Právě to čiší z každé scény - malinkatost hrdinů oproti nekonečnému množství proměnných (na které upozorňuje jeden z vědců). A nejistota toho, co se má stát dál, je vždy tím vůbec nejděsivějším, co dokáže jakýkoliv film nabídnout. Nejen pro hrdiny, ale samozřejmě i pro diváky.

Boyle žene nečekanost tak daleko, že dlouho ani neprozrazuje, kdo má vlastně být protagonistou. Důležitost fyzika Capy (Cillian Murphy) nám dochází až po smrti pěkných pár postav. Dokonce nelze vyloučit, že přítomnost Chrise Evanse nás má mást a dlouho se zdá, že on bude tím, kdo vydrží nejdéle a udělá nejvíce. Ostatně se projevuje nejaktivněji, nejodvážněji a nejhlasitěji. Paradoxně se ale nejvíc cpe do popředí tehdy, když jsou před hrdiny předkládány spíše technické, odborné problémy. Čím víc se trable stávají živočišnějšími a "instinktivnějšími", tím víc si pozornost získává doposud nevýrazný outsider sluncem fascinovaného Murphyho. Dalo by se předpokládat, že by postavy udělaly lépe, kdyby si své role vyměnily. Padá tak další klišé žánru, kdy odborníci často čelí úkolům přizpůsobeným svému oboru.
Vzhledem k tomu, že z počátku jsou všechny postavy stejně důležité, bylo potřeba i silné obsazení, což rozhodně vyšlo. Krom Evanse a Murphyho zaujmou i ostatní. V čele s Michelle Yeoh, Rose Byrne a Cliff Curtisem.

Opusťme ale děj a přesuňme se k tomu zřejmě ještě úchvatnějšímu, a sice audiovizuální stránce. I s velmi skromným rozpočtem totiž Boyle nabízí jednu z nejstylovějších vizí vesmíru. Na jedné straně smrtící chlad temné prázdnoty, na straně druhé vražedný, oslňující a nádherný žár Slunce. Mezi tím jako dělící čára žáruvzdorný štít lodi, jejíž gigantické rozměry neznamenají ve hvězdných měřítkách nic zásadního. A někde hluboko v útrobách přečkává nevelká posádka čelící nevyzpytatelným výzvám.
Boyle dokáže z velkých celků přepínat na detaily dvou zamhouřených očí s až nečekanou lehkostí. Stejně tak občas prosvítí jinak šedé a chmurné interiéry Ikara II bezstarostné skomírající Slunce. Neustále je pak upozorňováno na kontrasty a paradoxy - chápeme, že i když Slunce může hrdiny zabít, o jeho záchraně se nesmí pochybovat. To víc než z dialogů plyne právě z využité formy, která dělá ze Slunce nejen střed naší soustavy, ale rovnou vesmíru.
Připočtěme ještě vynikající hudbu, ale i samotné ozvučení, a máme tu skutečnou pastvu pro oči a uši. Jako u Boylea vždy.

Sunshine se nebude líbit každému. V poslední třetině nabývá obrátky pro některé nepochopitelných rozměrů. Pokud nechci zvrat prozrazovat, nemůžu ale vysvětlovat, proč s jeho odsouzením nesouhlasím.
Někteří si zase stěžují na nedodržení fyzikálních zákonů. Boyle se oproti tomu rád chlubí množstvím fyziků, co mu příběh posvětili. Ne že by to bylo v důsledku důležité.
Za důležité ale rozhodně považuji to, jak naplno využil Danny Boyle možnosti filmu. Stejně tak jako možnosti sci-fi žánru, jež mu ale nestačily, tak si je značně upravil a nebál se posunout jejich tradice "dál".