RECENZE FILMU

Není mi přáno. Už hodně dlouho doufám, že budu moct v recenzi nějaký film vychválit až do nebes. Nechci být neustále za toho mrzouta, co každé hodnocení odpaluje k průměru, stejně tak bych si zase jednou rád snímek jednoduše divácky užil. Submarine, česky Jmenuji se Oliver Tate, rozhodně mohl být snímkem, který zaujme a potěší. Malý, nezávislý film, který přesto nesází na typickou dramediální sestavu. Na kousek, který vypadá na první pohled jako volné pokračování Harolda a Maude, jsem se skutečně těšil a vkládal do něj nemalé naděje. Bohužel Oliver vyjde všem svým příslibům jen na půl cesty a doufá, že nám to bude stačit. Nebude.

Na filmech, kde je každý nějakým způsobem divný a ujetý, bylo vždy cosi lákavého. Jsou pestré, zábavné a rádi se v nich hledáme. Když navíc bortí nějaké to tabu, není si nač stěžovat. Harold a Maude takovým kouskem byli. Jinakost všech postav byla sympatická, Hal Ashby se v ní přesto neutápěl a byl schopen skrze ni předat poselství sahající až do našeho světa. Zřejmě právě proto, že Submarine se Ashbyho klasice (nevím jestli náhodou, nebo záměrem) podobá, není možné přestat myslet na to, o kolik lepší Oliver Tate mohl být, ani jak lépe a nekompromisněji vyzní čtyřicet let (!) starý snímek oproti debutu Richarda Ayoadea, jehož někteří známe jako Mosse z bitcomu IT Crowd.
Největší chyba Olivera Tatea tkví právě v tom, že na sebe klade až moc velké nároky. Chce být inovativní a jiný, přitom mu uniká hned několik základních prvků.

V první řadě nedokážeme chápat Oliverovu divnost a oblíbit si ji. To je zásadní chyba, která strhává velkou většinu dalších zajímavých želízek v ohni. A silně pochybuji, že nám měla být ze záměru hlavní postava nesympatická.
Craig Roberts rozhodně není nějak nesnesitelný herec, ovšem jeho neustále unuděné výrazy, kdy je jasně vidět, že mu Ayoade zpoza kamery právě říká "hlavně nedávej najevo emoce, povol ten obličej", z něj dělají mírně pozérského blbečka, u něhož nechápeme, proč by vůbec měl být šťastný. Neustále s kamennou tváří opakuje své rodinné i vztahové problémy, přitom já necítím žádnou empatii vůči němu, která by mě nutila zajímat se o ně.
Stejně tak chvílemi vadí pocit, že Ayoade nám prakticky neustále vnucuje, jak moc se vyhýbá klišé, přitom základní dějová kostra a velká většina zvratů jen jiná klišé následuje. Jako by nám dal do ruky zelený míček a dokola opakoval, že je červený. Jako by z nás dělal hlupáky.

Trochu mě mrzí i ta neustálá promarněná snaha. Richard chce být tak moc dobrý a nápaditý, až se snímek bohužel vymyká jeho kontrole. Kamera pořád něco dělá, sem tam přijde zpomalovačka, nějaký filtr, nájezd, zoom. Spíš než pevnou rukou ale vše čpí snahou napatlat před nás vše, co kdy režisér viděl a co se mu líbilo. Oliver Tate je tedy strašně audiovizuálně nejednotný. Samozřejmě krom nekonečné potemnělosti.
Ta je přítomna pořád a ve všech smyslech onoho slovního spojení. Očekával bych, že když sledujeme snímek plní bizarních a nereálných charakterů, které se nechovají standardně, bude alespoň jeden z nich nestandardní svou potřeštěností, dobrou náladou nebo vtipem. Klidně i přes míru. Ve světě Olivera Tatea je ale v podstatě každý, kdo má nějaký rozměr, smutný. Možná je to i tím, že postav s rozměrem je naprosté minimum, proto vlastně nemá kdo šířit dobrou náladu. Většinou jde jen o schránky plné klišé a frází. Nejde tedy o zkarikaturizované charaktery z našeho okolí, ale o prázdné skořápky, jež postrádají reálný základ, který je u satirického pohledu celkem důležitý.
Negativní atmosféru většiny děje skutečně nechápu, protože nemám pocit, že by nějak sloužila příběhu, spíš naopak.

To je ta křehká hranice mezi satirou a pozérstvím, stylizací a přeplácaností. Oliver Tate se snaží, seč mu síly stačí, aby byl stylizovanou satirou, ale někdy působí spíš jako přeplácaná póza. Na druhou stranu to u debutujícího režiséra můžeme chápat, bylo by tedy nerozumné Richarda Ayoadea odsuzovat. Neodvedl zase tak špatnou práci, jen si naložil moc velké břemeno. A ne každý je Marc Webb, aby svůj debut vyvedl bez zaváhání. Oliver Tate nenudí, má pár zajímavých momentů, ale úplně nejvíc má v sobě neproměněného potenciálu. Nejvíc tedy Tateovi vytýkám, co v něm není. Rozhodně spíš, než co v něm je.