Mohu se podepsat k názoru podemnou.S tím rozdílem, že mě to ovlivnilo asi ještě o mnoho víc....!Na hodiny jsem nakoukal na posuvník taky né a už vůbec jsem neměl pocit, že se to snaží za něco skrývat.Nepodbízivý film, nepodbízivého režiséra.Navíc vztah ze synem byl tak syrově vykreslený, že to pro mě jako pro otce bylo vážně hodně inspirativní.Jak říkala Alee....lepší tohle stokrát než leklá ryba.Tohle byl FILM!

Malick

Strom života je svým způsobem velice kontroverzní film, proto jsem ho nemohla vynechat. Byla jsem na něj psychicky připravená, nevěděla jsem toho sice moc o ději, ale o formě ano. Právě ta lidi rozděluje. Kamera skvělá, záběry často dechberoucí, Jessica Chastain, která vtrhla do světa filmu v loňském roce doslova po hlavě, si mě získává čím dál více. Když se nad tím tak zamýšlím, chápu, proč film vyvolává tolik emocí. Je naprosto jiný. Dnešní diváci jsou zvyklí na komerční filmy, které mají rychlý střih, akci, napětí. To Strom života skutečně nenabízí. Místo toho tu máte dlouhé záběry, kde se zdánlivě nic neděje, pohledy do prázdna, zakořeněnou náboženskou rovinu, melancholii, nádhernou klasickou hudbu a sem tam nějaké to intermezzo o člověku, přírodě, bohu. Byla jsem na to zvědavá. V téhle rovině mě film nezklamal, dokonce se mi to místy hodně líbilo a často jsem se tak ponořila do vlastních myšlenek. Ano, Strom života na první pohled nenabízí nic. Leda povrchní příběh. Jenže na druhý pohled toho nabízí až až. Ve mně se díky tomuto snímku něco pohnulo. A taky si myslím, že je mnohem lepší, když film vyvolá bouřlivé emoce, než když kolem vás propluje jako leklá ryba.

Strom života má podle některých webů celkem slušný potenciál vstoupit do boje o Oscary, ale jedno vím už po dnešku, a sice že mu rozhodně fandit nebudu. Skoro každý rok se najde někdo, kdo natočí zcela neobvyklou podívanou a občas to i vychází. Jenže kam dal rozum ten, kdo natočil tohle… Strom života nedodržuje spoustu obecných pravidel pro filmy, což by teoreticky nemuselo být na škodu. Není tu žádná zápletka, žádný příběh, který by někam směřoval. V minulosti to i vyšlo, ale něco přece je na tom, že po dvaceti minutách fakt vskutku objevných filosofických žvástů a Pennových zašifrovaných větách člověk začíná nervózně pošilhávat po posuvníku… Následná série scén má zřejmě uchvátit svoji symbolikou záběry z vesmíru, mořských hlubin, zapůsobit na smysly hrou světel a abstrakcí, spolu s operní a klasickou hudbou, ale ty vedle jejich „nastrčenosti“ a bezesmyslu mají spíš uspávací účinek. A zbytek filmu? Já fakt nevím, možná chtěli tvůrci dát jen do kontextu Pittův vcelku dobrý výkon, ale natáčení záběrů ze života, ač z padesátých let, v nichž vůbec o nic nejde, nemá ve filmu co dělat. Kdyby se dělo alespoň něco, co má potenciál se rozvíjet… Mohlo zůstat u záběrů jak vystřižených z amatérských rodinných kamer, jen kdyby se z toho tvůrci nesnažili udělat něco víc. Myslí si snad, že se šeptavými otázkami, které si občas postavy pokládají, udělají dojem na diváky a na komisi? Strom života se zřejmě pořád snaží ze sebe vytlačit jakési poselství, ale vůbec neví, co chce. Pouští nám klasickou hudbu, pokládá řečnické otázky, disponuje mlčenlivými scénami, ale na umění si jenom hraje. Nemít roky praxe dívání se na filmy, Strom života bych celý prospal. Brad předvedl velmi dobrý výkon, rád jsem si poslechl Smetanovu Vltavu, ale jinak jsem děsně zklamaný.

Tak to vidím já...

Nejkrásnější filmařská zrůdnost, jakou jsem viděl. Obrazy nádherné, ale jejich smysl? Chtěl bych říct, že mi uniká. Ve skutečnosti mám ale ten drzý pocit, že jsem Strom života prokouknul v jeho vnitřní prázdnotě, která se jen snaží tvářit jako plnost a komplexnost. Proti Malickovi nic nemám a pár jeho filmů se mi líbilo, tohle je ale fakt naprosto primitivní báchorka, která se zbaběle staví za slovo "umění".

Po veľkých očakávaniach prichádzajú veľké sklamania a toto je presne ten prípad. Film ktorý začal relatívne zaujímavo mi svojím spôsobom pripomínal Vesmírnu Odyseu až nato, že toto nedávalo nejakú hlbšiu pointu. Samotný film je prehnane teatrálny a záleží na ľuďoch či to zhltnú alebo nie. Scenár filmu mi prišiel hrozný a celkovo sa z toho asi nedalo veľa vyťažiť. Penn a Pitt sú mená, ktoré prilákali ľudí pozerať tento film, keby tam boli menej známi herci som si istý, že objektívne hodnotenia tohto filmu by boli ešte omnoho nižšie. Dokonca i Fontána je podľa mňa omnoho lepšia ako toto (relatívne podobná tematika). Herecké výkony slušné (Penn sa musel riadne "nadrieť" na tomto filme) a takisto aj kamera bola nadpriemerná. Hudba vo filme mi pre zmenu pripomínala štýl von Triera, ale zas a znova sa na originál nechytala. Na filme dokážem nájsť naozaj len málo pozitív a celkovo by som to hodnotil tak, že si režisér odkusol viacej ako dokáže zjesť. Pokúšať sa vytvoriť niečo, čo je nad nami asi nemá veľký zmysle....

Jak já se těšila na premiéru! A jak já se v kině těšila na závěrečné titulky! Protože jsem filmový laik, nijak jsem se nestarala o to, kdo je Malick. Šla jsem hlavně po tématu, které mi přišlo dost zajímavé a na filmovém plátně neotřelé - děti v rukách svých rodičů, lidé v "rukách" přírody, příroda v rukách čehosi jiného. Jenže to jsem netušila, že polovina filmu budou makro/mikro záběry na to, co si v dnešní době můžu běžně najít na netu nebo vidět na National Geographic. A já nechtěla dokument o vzniku života na Zemi, toho jsem měla pokrk už na základce. A fakt jsem nechtěla koukat na dinosaura nebo se potit při záběrech na Slunce. Napadá mě ale, že tenhle film by si lidé mohli pouštět někdy v budoucnosti, až budou žít třeba na Marsu a budou chtít vědět, jaký to kdysi mělo lidstvo na Zemi krásný. Jinou šanci filmu nedávám._____
Herci neustále divákovi šeptají otázky, na které sami hledají odpověď. Řekla bych, že i přes skromný děj filmu a psychologii postav se nabízely mnohem zajímavější otázky k zodpovězení než: kde jsme se tu vzali, kam jdeme a proč. Na to snad ani nelze odpovědět, aniž bychom ostatním vnucovali sami sebe. Nejzajímavější otázka zůstala bez odpovědi: "Proč mě nutí být dobrým, když sami dobří nejsou?" ____Čekala jsem také větší otevřenost nebo spíše odvahu právě v odpovědích. A upřímně - závěr filmu mě znechutil. Podobal se totiž momentu, kdy mi silně věřící člověk tvrdil, že doktoři jsou víceméně k ničemu, protože Bůh zvládne vše za ně. Uf. Prostě to na mě bylo moc přímočaré a jednoznačné.
Přesto bych z kina neodešla, občas jsem se totiž dojala hereckými výkony kluků a přiznávám, že příroda je prostě fajn věc na koukání.
Ale stejně jako se klaním před filosofií, hloubkou a geniálním zpracováním spojení člověka s přírodou ve filmu Norské dřevo, tak se tady klaním sama před sebou, že jsem ty dvě hodiny v kině vydžela.

Mallick si podřezal větev a užil si

Nějak jsem překousnul Nový svět, dokázal si vychutnat Tenkou červenou linii, tohle je však moc. Strom života je pro mě film pro kinosál v tom nejnegativnějším smyslu. Proč? Protože jinak bych ho v životě nedokoukal. Peněz za lístek je ale člověku líto a proto film s vypětím sil dokouká. Malick se tímhle stává filmařem obráceným do své filmařiny, jeho postavičky si šeptají řečnické otázky - proč tu jsem, matko, ztratil jsem se, proč to nemůžu..., sledujeme planety, vodní válce od mořských vln, tekoucí řeku, hejna ptáků, klasická hudba se rozléhá, chorály duní, nuda jak v kostele. Očekával jsem hluboký příběh o výchově, konfrontaci dobra a zla, roli muže a ženy v manželství. Nic, pusto a prázdno. Kamerové cvičení vložené do klasické hudby, skákání v čase, s každou další zatmívačkou jsem uvnitř křičel "titulky sakra". Zní to od fandy filmu blbě, ale tohle se vymyká veškerým hranicím snesitelnosti. Strom života je vykotlaný a bortí se pod svou vlastní vahou. Umělecky bezcenné nic. Ti naši stále velekladní recenzenti a umělečtí intelektuálové už v tom ale vidí návod na život a jeho samotný smysl... smysl filmu? Doslova "Mějte se rádi." Po 138 minutách vražedných úmyslů mám skutečně všechny rád.